Je pátek ráno a nad hlavou nám už poněkolikáté prolétá vrtulník. Sváží nějaké horolezce z vrcholů, které se pnou nad parkovištěm, kde dospáváme noční spánkové dluhy. Tedy aspoň my, řidiči. Včera večer jsme v počtu dvou vozů a deseti mužů vyrazili z Brna, dnes ležíme ve spacáku na italském parkovišti v Julských Alpách. Slovinská a rakouská hranice jsou nedaleko, zkušení členové naší výpravy chodí kolem a pořád s úsměvem opakují: „Tak vstávat, už to nemá smysl. Zabalit a hybaj nahoru!“

Balíme věci, z batohů vytahujeme poslední zbytečnosti, které by nám na hřebeni jen překážely. Zamykáme auta a vyrážíme pozvolně se zvedajícím údolím vzhůru. Asi hodinu pochodu nás obklopuje les, pak už jen drobné křoví a namrzlá tráva. Za chvíli už lezeme skalami, pořád do čím dál tím prudšího kopce. Kolem poledne přicházíme k bivaku Nogara, zpocení, přestože v údolí je pořád stín. Bivak je většinou malá dřevěná nebo plechová bouda, kde jsou na co nejmenším místě natěsnány postele pro nouzové přespání kolem procházejících horolezců. Stará se o ně vždy nějaký alpinistický spolek z blízkého okolí, který přes rok zajišťuje jeho údržbu. Jeden z členů naší výpravy, Tuck, zůstává v bivaku s našimi batohy, protože má migrénu, zvrací a není schopen pokračovat dál. Roy, jakožto vystudovaný doktor ho prohlédne a sdělí nám: „Je to dobrý, nic vážného to není, vyspí se z toho.“ S klidným svědomím tedy nalehko vyrážíme na ferratu Italiana. Ferraty jsou známým prvkem Alp – jde o ocelový drát, natažený tam, kde je cesta vzhůru tvořena třeba jen malou římsou nebo ocelovými zapuštěnými stupy. Na ocelové lano se člověk může přicvaknout karabinou, která je smyčkou připevněna k horolezeckému sedáku. A ty bez rizika pádu lezeš tam, kde se pod tebou otevírá třeba tři sta metrů hluboká propast. Na podobnou akci jedu už podruhé, tak mám aspoň přibližnou představu, do čeho jdu. Stejně si ale mezi ostatními členy výpravy připadám jako zelenáč. Rejsek se chlubí tím, že takhle do hor jezdí často: „Moje účast na podobných akcích už se ani nedá spočítat. Hory jsou krásný, vždycky uvítám možnost strávit v nich pěkný víkend s kamarády. Člověk pak ty kamarády lépe pozná.“

Ferrata Italiana nám zabere přes hodinu času, ale stojí to za to – výhledy do údolí jsou super, hloubka pod námi nedozírná. Je to správná adrenalinová záležitost. V horách se většinou odplavou všední problémy, člověk jen řeší, kam má dát nohu, čeho se chytit a kam se podívat, aby o nic nepřišel. Na hřebeni, který tvoří italsko‑slovinskou hranici si dáváme malou pauzu a vyrážíme dobýt vrchol kopce Mangart, tyčící se do výšky 2679 metrů nad mořem. Cesta vzhůru už je po vyšlapaných cestičkách, takže sedáky nejsou potřeba. Na vrcholu si dáváme oplatky, nakrmíme místní ptactvo (kavče žlutozobé – černej pták velikosti holuba, co vám při každé delší pauze začne kroužit nad hlavou a somrovat jídlo – a drobky oplatků a svačin chytají v letu fakt dobře!). Vychutnáme si výhled a vracíme se větší oklikou mimo ferratu zpět do bivaku. Už se stmívá, takže si před bivakem uvaříme večeři, chvilku si popovídáme o Američanech a jejich životním stylu a odebereme se na lůžka. Ty jsou na tři patra, postele sice úzké, ale jinak pohodlné. Rejsek musí spát na zemi, pryčen je jen devět. Ty horní jsou sklápěcí, drží jen na tenkých řetízcích a tak pode mnou spící Roy neměl moc klidné spaní. (Postel nakonec naštěstí vydržela.)

Ráno mě probouzí naproti ležící Smoke: „Vstávej a pojď se podívat na moře!“ Vylezu rozespalý ze spacáku a před bivakem zůstanu stát s otevřenou pusou. Pod námi v údolí se rozlévají mraky. Sokol nám vysvětluje: „Tohle je inverze – teplý vzduch se drží nahoře a tlačí studené mraky do údolí. Ty pak tvoří tohle.“ Mraky opravdu tvoří „moře“, ze kterého jen tu a tam vystupují vyšší kopce.

Po snídani rychle vyrážíme vzhůru, pod vrcholem Mangartu se stáčíme a po hřebeni tvořícím stále hranici mezi Slovinskem a Itálií cestujeme celý den. Občas musíme použít sedáky a vzít za vděk ocelovým lanem. Jeden úsek ke konci cesty je docela dobrodružném, mezery mezi skobami jsou dlouhé, k tomu ošidný převis – prostě my začátečníci rádi uvítáme přátelskou pomoc Sokola, který nás jistí ještě lanem, a Roye, který nás zespodu naviguje a upozorňuje na dobré stupy a chyty. Po dni plném slunce, větru a krásných výhledů přicházíme k bivaku Tarvisio. Plechová bouda, na obě strany sráz dolů, voda nikde. Starší z nás vyrážejí pro zbytky loňského sněhu, ze kterého uvaříme večeři. My flákači si dáme jen malou procházku po ferratě, pak se ubytujem v bivaku a čekáme na sníh. Po příchodu sněhu se hned pustíme do vaření, hlad máme jak vlci. Při pohybu v bivaku a venku se skoro všichni párkrát hlavou třískneme o futra dveří – pak už jen rozebíráme, co by se asi tak stalo, kdyby šel někdo v noci na záchod, dal si ránu o futra, zmaten šel na záchod na kolmější italskou stranu a… Asi by ho někdo ráno našel v podobě mastnýho fleku někde na skále.

Po setmění vyženeme Rejska ven (bivak má opět devět postelí – aspoň na cestu dostal dvě erární deky…), vychutnáme si krásný nebe opravdu PLNÝ hvězd – je to krása stejně jako všechno kolem… pak hurá na pryčnu a spát. Ještě před rozbřeskem vstáváme, balíme a vaříme snídani. Východ slunce moc nevychutnáme, vychází za vysokým hřebenem, na který se vydává ostřílenější skupina (= Roy, Tuck, Smoke, jeho spolužák Radek, Rejsek). Sokol si ráno vytáhl krátký stéblo, takže půjde s „máčkama“ (Mim, Awasin, Bart, Thufi r) kratší cestou dolů. Jeho doprovod se nám bude ještě hodit… Už je světlo, když vyrážíme na cestu. Naposledy se loučíme, drsňáci vyráží vzhůru na hřeben, máčky (neboli „pohodateam“) vzhůru dolů po „cestě života“ – jojo, přesně takhle se ta ferrata jmenuje. Na konci cesty mi konečně dojde, proč jí dali tak divnej název – bude to nejlepší a nebo taky poslední cesta vašeho života… Cesta je opravdu nářezová, někde úplně chybí chyty, tak uvítáme Sokola a hlavně jeho lano. Občas je natažen žebřík z řetězu, pak nastupujem na fakt hustej úsek, kdy lezem úplně kolmo dolů po stěně. Pod náma tak dvě stě metrů a pak suťový pole, ke kterýmu se těšíme jako malí kluci. Sokol tomuhle úseku říká „hodně vzdušnej“… A opravdu vzduchu je tam hodně. Na jedné větší římse Awasin s mojí asistencí vytahuje foťák a já mu na přání vyrábím krásný „americký úsměv“. Potkáváme taky dva magory‑horolezce, kteří spěchají nahoru a málem u toho Barta shodí z ferraty. Pak už následuje jen lekce lezení na úzké římse, kam je občas problém se s velkým batohem vlézt. Nakonec už jen kousek zručkovat po ocelovým laně – není to nic příjemnýho, ale když víte, že se držet fakt musíte, tak vám to ani nepřijde… Na konci ferraty, tam kde má kužel suťový pole, čekáme na naši drsnější skupinu, která kvůli času vzdala lezení po hřebenu, otočila to a je nám v patách. Na závěr akce už se jen ukazuje, kdo v sobě nezapře malý děcko a musí suťový pole seběhnout ďábelskou rychlostí dolů. Je to fakt zážitek, jen ty nohy z toho trošku bolí… Pak už jen pochod lesem a údolím, u auta převléct, napojit, najíst a hurá domů…