Mít dobrý stan, vědět, jak se správně staví a jak se o něj postarat, znamená přečkat v pohodě deštivou noc nebo letní bouřku. Cestovatelům v divočině či horolezcům vysoko v horách to leckdy může dokonce zachránit život.

Stan

Stan je vlastně takový dům, který se dá lehce postavit a zase složit, ale hlavně se pohodlně vleze do batohu, a tak ho na výpravách do přírody můžeme nosit s sebou.

Dobrý stan musí být nepromokavý, odolný proti větru a lehký. Stan se obvykle skládá z vlastního stanu ušitého z prodyšné lehké látky, tropika, které je nepromokavé, skládací kostry, která drží postavený stan, a kotvících šňůr, které zajišťují, aby stan neodnesl vítr.

Stany se dnes vyrábí v množství podob a tvarů, ale mezi ty nejčastější patří áčka, stany kopulovité a tunelové.

Áčka a tunelové stany se většinou šijí jako stany pro jednu až dvě osoby a nepoužívají se už v takové míře jako poměrně moderní stany kopulovité. Stany kopulovité (někdy se jim říká sférické) mají kostru z ohebných skládacích prutů ve tvaru kupole nebo dokonce polokoule, která je tak zvaně samonosná (tzn. že postavený stan drží pohromadě jako celek, dá se pohodlně přenášet z místa na místo a nemusí se složitě vypínat šňůrami jako áčko). Staví se tak, že na napnuté a zahnuté pruty se zavěsí tzv. vnitřní stan z lehké prodyšné látky, který zajišťuje, aby se obyvatelé nedotýkali v dešti tropika. To je druhá vrstva, která se na stan natáhne naposledy a je z látky nepromokavé a tvoří tak jakousi střechu. V případě větru se stan ukotví šňůrami k zemi.

Místo na postavení stanu vybíráme tak, aby bylo rovné a suché, pokud možno v závětří a aby ho neohrožovaly pády kamení, větví nebo lavin. Aby nám stan dlouho sloužil, musíme se o něj pečlivě starat: zašívat díry, měnit potrhaná lanka a po akci ho vždy pečlivě usušit a uložit na suché a stinné místo.

Přístřešek

Někdy se mu také říká „tulácká plachta“. Přístřešek je starý vynález zálesáků a poutníků, pro které byl stan moc těžký a drahý.

My pod ním spíme v létě na některých výpravách (Zlatá horečka), ale hlavně na družinových výpravách na táboře.

Jeho výroba je velice snadná a levná. Zatímco dřív se vyráběl z nepromokavé látky, my nyní používáme materiál lehčí a levnější, a to igelitovou plachtu. Pomocí široké lékařské leukoplasti se v rozích a po stranách udělají ouška, kterými se provleče tkaloun, a přístřešek je hotov. Pro jeho stavbu nám postačí dva stromy nebo zkřížené klacky a dostatečně dlouhá šňůra. Protože je přístřešek z igelitu, musíme dávat pozor, aby se nám neprotrhl nebo nepropíchl o větvičku. Díry ihned zalepíme páskou. Mokrý přístřešek musíme co nejdřív vysušit a smotaný uložit do družinové bedny.

Týpí

Týpí známe především z tábora nebo z některých výprav. O tom, že v něm bydleli američtí indiáni, asi víte, ale tady je trocha jeho historie: Týpí se vyvinulo z kuželovitých obydlí známých už z pravěku, nebo také u Eskymáků, Laponců či jiných primitivních kmenů.Jako krytina sloužily kůže nebo pruhy kůry. K dokonalosti však chyběly dvě věci: kouřové chlopně regulující odvod kouře podle směru vanoucího větru a zestrmění zadní stěny vůči přední. Tyhle dvě maličkosti vyřešili primitivní lovci a zemědělci žijící na pokrajích velké prérie rozkládající se v severní Americe mezi řekou Mississippi a Skalistými horami. Týpí se šila z bizoních kůží a protože bylo nutné kočovat, byla týpí zprvu jen malá. Jako tažná zvířata sloužili totiž tehdy jen psi a ti toho moc neutáhnou, zvláště když indiáni nepoužívali kol. Pak ale přišli bílí dobyvatelé a přinesli s sebou něco, co umožnilo indiánské civilizaci nebývalý rozkvět (než byla zničena) a to koně. Kůň totiž umožnil rychlejší přesuny po nekonečných rozlohách prérie za obrovskými stády bizonů. Ze zemědělců se tak stali volní a hrdí jezdci plání. V pozdější době šili indiáni svoje stany z lehčího plátna (bizonů díky bílým lovcům valem ubývalo). Po podrobení indiánů, kdy byli nuceni žít v rezervacích, bydlení v týpích pomalu opustili.

Zdálo se, že týpí zapadne a stane se jen exponátem muzeí. Na přelomu 19. a 20. století však E. T. Seton poznal sílu a krásu života v týpí a také dobře věděl, po čem touží mládež a jak ji zaujmout. Dal jí tedy za vzor Indiána a začal tábořit v týpí. Začala tak historie woodcraftu a skautingu. U nás stálo první týpí zřejmě roku 1913 na louce u Příbrami. V roce 1922 zakládá M. Seifrt Ligu Čsl. woodcraftu. První čeští woodcafteři už tábořili v týpí a později jej, jako doplněk ke svým podsadovým stanům, převzali skauti.

Abychom se na táboře aspoň trochu přiblížili původním obyvatelům týpí, dodržujeme při jeho používání určité zvyky a obyčeje. Začneme tím, že při stavbě umístíme vchod vždy na východ, protože tam vychází životadárné slunce a navíc většina větrů fouká od západu a tudíž nám do stanu netáhne. Chceme‑li vstoupit do týpí sousedů a dveře jsou zavřené, zaškrábeme lehce na plachtu a ozve‑li se „hau“ můžeme vstoupit. Jsou‑li před vchodem zaraženy dvě zkřížené hůlky nepřeje si majitel být rušen. Otevřené dveře jsou naopak pozváním do stanu. Uvnitř týpí se pohybujeme stejně jako v kruhu, tj. za sluncem (ve směru hodinových ručiček). Pro indiány týpí znázorňovalo celý svět. Jeho spodní okraj připisovali zemi a lidem a vršek stanu symbolizoval svět duchů, do kterého ze země vedou jako cesty tyče, na kterých týpí stojí. Podrobnější informace o všem, co se týpí týče, můžete najít v knize Táboříme v týpí.