1. den

Na nástupišti se nás sešlo v prosluněném ráně 28. 10. celkem 16. Nechyběl ani vzácný host z řad činovníků – Duncan. Ve frontě na autobus do Znojma jsme byli první, takže jsme se zcela drze jako první nakvartýrovali dozadu a posedali si. Autobus byl dost nacpanej, tak jsme byli rádi, že sedíme. Ve Znojmě jsme přeskočili do vlaku směr Okříšky. Nebylo to nic jiného než Regionova, kterou si naši mládežníci na Dušičkách oblíbili. Projeli jsme Šumnou, vesnicí na okraji Šumenského hvozdu, kde docela dávno spali Trapeři na dvoudenní výpravě v tělocvičně místní ZŠ. V Moravských Budějovicích jsme vystoupili a jali se hledat skautskou klubovnu střediska Moravská orlice. Cesta byla krátká a asi za deset minut jsme byli nastoupení na značkách před domkem. Nicméně jsme museli ještě asi půl hodiny počkat, než přišel Jirka, aby nám odemčel a náležitě nás poučil. V klubovně jsme se rozdělili na dvě skupiny po osmi, přičemž každá skupina měla svoji klubovničku – skupina Tyr, Duncan, Eda, Lukáš K., Kryštof, Vašek, Datel a Lukáš obsadila místnost 1. smečky Vlčat Sirius, kdežto skupina Darwin, Kirk, Dalibor, Dingo, Tadeáš, Martin, Bořek a Honza dostala do vínku místnost skautek. Po svačině jsme se vydali prozkoumat terén. Ještě ve městě nás zaujala socrealistická zástavba za nádražím s ulicí Gagarinovou, která končí v poli. U první vodárny jsme se seznámili pomocí naučné tabule s místními minerály, horninami, doly a květenou. Nad vodárnou proběhla první hra jménem Sardinky – jeden dobrovolník se v lese schová, zbytek ho hledá a kdo ho uvidí, musí se nenápadně přidat k němu. Kdo zbude poslední, je slepej bernardýn a stává se pro příští hru novým dobrovolníkem (ačkoli trochu nedobrovolně). Po hře byl nalezen na kůlně podivný vzkaz, po jehož vyluštění vznikla věta: „Lovci lebek se nevzdávají.“ Od poslední výpravy jsme už věděli, čeho jsou schopni, takže jsme moc potěšeni nebyli. Avšak výprava šla dál. Naši bojovníci slovanského kmene Vlků byli rozděleni do tří průzkumných čet:

• Datel, Dingo, Kryštof, Eda
• Dalibor, Tadeáš, Bořek, Lukáš K.
• Vašek, Honza, Martin, Lukáš

Jak jste si jistě všimli, byli s námi i tři kamarádi z Traperů – Datel, Vašek a Dalibor. Po této krátké epizodě jsme pokračovali po asfaltce okolo Lukovské hájovny, za níž jsme odbočili zpět na zelenou značku vedoucí po kraji lesa. Odtud byl daleký výhled až do prostoru Vranovské přehrady. Našim cílem ovšem byla zřícenina kaple sv. Víta stojící na 557 m vysokém kopci (Moravské Budějovice mají 470 m). Čekala nás krátká cesta do kopce. Před druhou vodárnou měli kluci za úkol obrat lesní duchy o útržky staré mapy. Jelikož však byli duchové nevrlí a navýše rychlí, zprvu se dílo moc nedařilo. Do jejich kruhových obydlí málokdo proskočil, většinou zůstal bez šátku za pasem ještě daleko předtím. Po delším úsilí však bylo území vzato ztečí a nikdo nebyl ušetřen. Po hře jsme si prohlédli asi 6 m vysokou, osmibokou věž, která zbyla po kapli sv. Víta. Tam jsme se najedli a trochu si zablbli – zkusili jsme něco jako hospodu, jenže jen s východy z ruiny. V okolí byl nalezen kuličkovitý opál hyalit, který byl vzat jedním z vedoucích pod ochranu do baťohu. Zde se už začal den krátit, tak jsme se ještě pokochali pěkným výhledem na kotlinu Jaroměřic a valili po betonové cestě zpět dolů. Již za tmy jsme se dostali do klubovny, kde jsme si pěkně zatopili a čas před večeří si krátili plněním různých úkolů – u Duncana mapa, u Kirka zkracovačka a dračí smyčka, u Darwina tradice oddílu a význam zákona a hesla Vlčat. Většina zkoušených obstála a odměnou jim byla teplá večeře v podobě těstovin s cukrem a mákem. Po vydatné večeři jsme se umyli a šli rovnou do hajan, abychom byli do dalšího dne čerství.

2. den

Druhý den našeho pobytu byl započat budíčkem a zábavnou rozcvičkou u klubovny. K snídani se podávaly čerstvé rohlíky s taveňákem a teplej čaj. Venku se začalo mlžit, což se nám moc nelíbilo, protože nás čekala další průzkumná výprava, ale co se dalo dělat, kvůli mlze nebudeme čučet doma. Vyrazili jsme na autobus k nádraží, který nás mlhou vyvezl až do Rácovic, kde se mlha válela už jen po zemi. Za železniční zastávkou jsme si prolezli stoh balíků slámy a pokračovali slunečným počasím k lesům nad obcí. Na kraji lesa si kluci ve vysoké trávě vybudovali svoje hnízda, ze kterých si navzájem kradli šátky. Občas vznikaly opravdu kuriózní situace, kdy se během hádky tří starších Vlčat dostal zcela nepozorován do kruhu Eda a hned po něm Dalibor. Skupina přišla díky nepozornosti ve vteřině o půlku šátků. To už bylo kolem dvanácté a slunko hřálo tak, že čepice a bundy nebyly potřeba. Vzduch voněl jak na jaře – poletovali motýli, muchy, včely, akorát že už byla všude tráva nažloutlá, spálená létem, a všude se třpytily pavoučí nitky a síťky. Dokonce i nějaké ty houby se našly – bedla vysoká i červenající, čirůvky fialové, strmělky i sem tam holubinky. V borovém lese s nízkými smrčky jsme si zahráli na mechu hospodu o poslední slaninové čipsy (jsou nezdravé, ale kdy už byly vybojovány…) a pak ještě schovku v nízkých smrčcích, kde se opravdu dokonale schovávalo, až na to, že jsme pak byli plní jehličí. Na nedaleké mýtině na slunku jsme si dali čerstvej voňavej chleba s povidly a divili se, kolik po nás leze berušek. Výprava hlubokým lesem pokračovala dál okolo dvou rybníků napájených říčkou Jevišovkou, která kousek odtud pramení (ano, je to ta stejná, která teče přes Hrušovany nad Jevišovkou a ústí do Dyje). Na břehu vypuštěného Hrachovce byla spousta mušlí a vystřílených patron, které se staly hlavním zájmem našeho mužstva. U chatové osady Kosová širý lesní porost skončil a my se ocitli v lánu posekanýho obilí. Poli běžela silnička až do Moravských Budějovic, tak jsme se po ní dali. Slunko pořád svítilo jak v úkole, tož nám bylo dobře… V klubovně jsme se hodili do domácího a než se udělaly knedlíky s vajíčkem, zahráli jsme si Městečko Palermo. Po večeři jsme si vyčistili zuby, chvíli ještě něco hráli a… nešli spát. Ve městě se něco dělo, bylo slyšet skřípání kamene, klapání i občasné skřeky. To vylézali duchové města. Kvůli svému prokletí musí celou noc chodit po městě. Pokud zastihnou nějakého chodce, prchají před ním. Pokud se jich však někdo dotkne, zemře. Nicméně, ten, kdo je dostihne, má nárok získat od ducha část jeho duše. Duchové se pohybovali a skrývali v úzkých uličkách a zákoutích okolo kostela a farní zahrady. Během hodiny se podařilo všechny duchy několikrát pochytat, čímž byli od své věky trvající služby vysvobozeni a zároveň byla silně oslabena síla Lovců lebek. Před klubovnou jsme všechny kousky duší (svíčky) zapálili a zahnali temné síly daleko od sebe…

3. den

Po ránu už nebyla taková zima, zato se začalo zatahovat a fučet. Našim dnešním cílem byly Jaroměřice nad Rokytnou. Po krátké, ale intenzivní rozcvičce jsme si vyčistili kelcny a šli zlikvidovat snídani. Na stole se nás usmívalo hned několik makových závinů, které ovšem nebyly podle plánu zhltnuty naráz, nýbrž asi pětina zbyla. Je pravda, že buchty nejsou maso, ale správnej chlap ocení i „bochte“ s makem. Někteří opravdu ocenili. Pak jsme si rozdali svačiny, naplnili flašky a šlo se. I tento den jsme šli po zelené, ale tentokrát až pod Holý kopec (580 m). Po cestě jsme zaslechli někde v pralesovitém porostu skučení a vytí. Tak jsme tam naběhli a co nezjistili, tři lovcové lebek na sebe pořvávali. Když zčíhli nebezpečí, skryli se a vydávali zvuky jen občasně. I podle nich bylo možné je vystopovat. Jeden z těch polodivochů dokonce lezl po stromě jak veverka a házel po bojovnících šišky. Ti mu ovšem nezůstali nic dlužni a nakonec byl lapen i onen drzoun. Když jsme vyšli z lesa, obklopovalo nás pole s hořčicí nebo ozimou řepkou, ale taky pěknej výhled na obě strany hřebene. Sedli jsme si pěkně do závětří na mez pod převislé větve smrků (ale taky na slunko) a holdovali svačině. Najednou jsme si postupně všimli, že po nás lezou berušky a po některých dokonce sekáči. Tak jsme se šli oklepat přespolním během ve stylu zaháněné.

Naše cesta vedla již do doliny přes Vícenice. Nad nimi se na stráních ke vsi konal motokros. Přišlo nám to jako docela škaredý plenění krajiny. Chuť jsme si spravili na obřích jabkách ze staré jabloně u silnice. Jabka byly většinou žlutý a jejich průměr se pohyboval kolem 10 cm. Za Vícenicemi nastala již ryze polní etapa zpestřená stavbou kanálů a jezer v kalužích ve stopách od traktoru. K tomu jsme přikousli chléb a povidla (jaký to ruralismus) a pak se na rozloučenou pováleli v kopce slámy. Nutno dodat, že Tadeáš při dozoru na stavbě přehrady havaroval a jedním podvozkem zapadl do blata. Cesta se nazývá Březinova, neboť tudy často chodíval básník Otokar Březina (1868–1929), který v letech 1901–1925 v Jaroměřicích působil jako učitel. Byl dokonce osmkrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Tuto básníkovu cestu vedoucí podél trati jsme zčásti využili. Pak jsme jen přeběhli lán a byli na nádraží, odkud jsme se za deset minut dostali do Moravských Budějovic. Všichni jsme se těšili na večeři, protože měly být smažený buřty s cibulkou a brambory. Než se však dala večeře dohromady, ještě se kluci v jednotlivých skupinách mezi sebou zkoušeli z vybavení i z otázek o Jaroslavu Foglarovi, pak si proklepli slovní zásobu a schopnosti pantomimy (nejoblíbenější byl toaletní papír). Pak přišly vytoužený buřtíky. Snědli jsme je úplně do mrtě, což také svědčí o schopnosti našich kuchařů Gaba a Tyra. Pak už jsme si jen vyčistili zuby a šli do hajan. Těsně před půlnocí jsem však zahlédl oknem venku blikající světýlka, které se postupně rozžaly jedno za druhým. Šel jem vzbudit mužstvo, páč sám bych se tam neodvážil. Kdo se probudil, ten šel. Svíčky nás dovedly až za kostel k mohutnému jasanu, kde jsme pod svíčkou našli druhý kousek mapy. První získali kluci už na začátku výpravy. Po cestě zpátky jsme nalezli ještě jeden. Mapa dávala dohromady situační plán okolí a byl v ní vyznačen tábor lovců lebek. Ale to nás čekalo až poslední den. Odbila půlnoc a my jsme se už klidně odebrali na lože.

4. den

Konec výpravy se již razantně přiblížil. Ráno se někteří šikulové stačili sbalit ještě do snídaně, čímž značně urychlili ranní „ocmrndávání“. Po snídani jsme ještě vyrazili na špacír podél vody. Za železničním mostem jsme si zavdali trochu „listových orgií“, protože zde bylo tolik listí, že jsme tři kluky zahrabali. V lese za městem proběhla poslední terénní hra – štafetový závod zalesněným prostorem s nízkým podrostem. Poslední kousek mapy získala Datlova skupina, ale zničit posvátné jezero lovců lebek jsme šli všichni. Pak jsme se vrátili na klubovnu, zbaštili teplou polívku a ve 13.30 vyrazili na vlak. Tím jsme jeli do Okříšek, kde jsme potkali moravskobudějovické skauty vracející se z výpravy. Pak už nás čekal jen narvanej rychlík do Brna, kde jsme stanuli v 16.37 místního středoevropského času (SELČ).

A ještě bodování

• Jednotlivci: 1. Dalibor (62 b), 2. Datel (57,5 b), 3. Dingo (53,5 b), 4. Vašek (46 b), 5. Tadeáš (44 b), 6. Martin (43 b), 7. Kryštof (35 b), 8. Eda (34,5 b), 9. Bořek (33 b), 10. Lukáš (30 b), 11. Lukáš K. (26 b), 12. Honza (25 b)
• Družiny: 1. Datel a spol. (180,5 b), 2. Dalibor a spol. (155 b), 3. Vašek a spol. (144 b)