Výprava začla stylově frontou u pokladen na nádraží, na niž jsme okamžitě rezignovali a usedli do vlaku. Jenže tam se nás pokusil okrást za bílého dne průvodčí, který po nás chtěl za každého přirážku 40 Kč za nákup lístku ve vlaku. Nicméně se nám ho podařilo diplomaticky ukecat a dojet poklidně až do Doubravníku.
Zde začla naše pouť v nadmořské výšce 310 m n. m. Zelená značka se rychle vyšplhala do kopců porostlých stinnými habrovými lesy. Na vršku jsme prošli malebnou vsí Sejřek a rychle postupovali silnicí a polem k Olší. Na polích jsme každý stačili ukořistit několik krystalů černého turmalínu, Vojta P. dokonce malou záhnědu a muskovit. Ve stínu smrků jsme se naobědvali a řádně posilněni postavili na blízkém potůčku dvě přehrady, z nichž ta horní neměla daleko k těm velkým. Podíl na kvalitě stavby měli všichni, protože někdo těžil jíl, někdo tahal kameny, někdo čistil zátopovou oblast od klacků a šišek. Slunko tou dobou začalo už pěkně žhnout, tož jsme nepohrdli příjemným stínem borovic na travnatém vrcholku nad dolem Olší. Toto bylo nejvyšší zdolané místo akce – 565 m. Zde jsme svedli cvičnou bitvu, abychom si ozkoušeli bojové pozice a taktiku na večerní boj proti řecké osádce římské pevnosti. Cesta však volala dál a my po ní kráčeli neúnavně v pálivém, ale milém svitu přes bývalý uranový důl Rudý říjen Olší (těžba 1958–1989). Louky vysoko nad údolím Hadůvky nám nabídly skvělý rozhled, měkký trávník a spletitě prorostlé habry, na nichž jsme pocvičili svoje hmaty, šplhy a visy. Za chvíli jsme seběhli do Drahonína (rovněž hornická obec – uran, chrom), kde jsme si u dobrých lidí nabrali vodu a za švitoření lehce připitého místního dědy odkráčeli směrem k hradu. Kopec Chochola (509 m) nás přivítal výborným rozhledem do rodného kraje a měkkou travičkou pod remízky borovic. Při hře „na zombíky“, která vyžaduje travnatou mez, jsme byli všichni poštípáni dotěrnými muchničkami (nebo co to bylo za bestie). Pak jsme si vyrobili pruty na buřty (Vojta P. pěknou borovou hůl, která leží u řikonínského nádraží, kdo by měl zájem) a seběhli k hradu. Po cestě jsme obdrželi tajnou depeši, že na hradě budou čekat perští generálové. Na hrádku Košíkově jsme se tedy rozvalili pod hradby a spokojeně povečeřeli. Poslední záblesky dne pronikaly korunami starých lip a borovic… a generálové nikde! Část jejich výpravy totiž opakovaně zabloudila a silně opozdila celou karavanu. Již za tmy jsme zapálili oheň, společně i s Trapery pojedli buřty a odebrali se do hajan. Boj byl odložen na zítřejší ráno, protože i generálové mohou být unaveni.
Ráno nás probudily sluneční paprsky, které se prokousaly skrz střechu větví. Rychle jsme se rozcvičili, sbalili a schroupali snídani. Všichni jsme věděli, že nás totiž čeká bitva, v níž je vítěz jen jeden. Armády se střetly na travnatém palouku poblíž průsmyku. Thermopyly na nás shlížely z přilehlého kopce. Sparťani se na nás vrhli s meči a štíty, ale zastavili je naši generálové. Ve vzniklé vřavě počaly létat naše magické koule a srážet protivníky po tuctech. Asi dvakrát nás průsmykem vytlačili zpět, ale po hromové ofenzívě jsme jejich falangu rozprášili. Slávu Sparťanů zvěstovali už jen krkavci. Perský generál slíbil za tuto pomoc nemalou odměnu. Uvidíme, co to bude. Pak jsme vyrazili na další cestu, směrem do Trenkovy rokle. Kvůli málo detailní mapě jsme však do působivého údolíčka nedošli. Nakonec jsme se najedli u řeky a vystoupali do Víckova, kde se nám naskytl opět téměř kruhový rozhled včetně hřebene Babího lomu. Poslední etapa štrády vedla Žďárcem do Řikonína na vlak. Celkem jsme ušli 24 km.
Zúčastnění: Dingo, Táda, Vojta P., Vojta K., Vítek, Darwin (účast 28,5 % smečky)
Všichni kluci mají plný nárok na 12 bodů do celoročního bodování. Zejména Vítkovi pak patří velká pochvala za bezproblémové zvládnutí celé akce.