Už dlouho jsme nevkládali zápis z výprav. Bylo to nedostatkem času, možná chuti, ale ty doby jsou pryč – teď si znova ti, co na výpravě nebyli, nebo rodiče, kteří se toho od kluků moc nedozvěděli (kromě „dobrý“), můžou počíst o našich zážitcích.

Sešli jsme se dosti netradičně na smyčce šaliny v Řečkovicích ve složení pelotonu Jonáš, Itchi, Vojta K., Mates, Bořek, Vojta O., Kuba, Wabi a Darwin. To proto, abychom se nemuseli promotávat provozem a semafory ve městě a mohli rovnou upalovat do přírody. Na Tyra, který v době srazu teprve sundával noční košili, jsme nečekali a počítali s tím, jak napsal, že nás dožene. Po pár minutách jsme projeli Mokrou Horou a ocitli se v poklidné atmosféře rána v údolí Ponávky. V Lelekovicích nás díky výluce na silnici a čekání na světlech dohnal Tyr. Drobně jsme se posílili na cestu, drobně zakufrovali (cyklostezka měla být asfaltka, a né oranice po rallye Lont – Dakar) a vyrazili stoupáním do sedla u Babího lomu, v němž se nachází lelkovadlo. Nutno dodat, že Lesy města Brna se starají fakt dobře o svoje porosty, ale přístupové komunikace podle toho moc nevypadají. Po tři dny staré těžbě vypadala silnice jak po tornádu. Nicméně nejsme bábovky (až na Bořka, kterej si sám schválil tuto přezdívku) a nebudeme si stěžovat na terén, když k tomu máme kola přímo určená. Na lelkovadle jsme vůbec nelelkovali – lozili jsme po něm, zahráli si pár kol schovky a setřásli ze stropu kiosku maličké vosí hnízdo se třemi osadnicemi.

Uvolněni jsme se vydali do Vranova. Po cestě byl nějaký problém s brzdou, během jejíž opravy jsme se rozhodli otestovat naše pány z orientace na světové strany. Hm, těžký propadák i přes nápovědu, kolik je hodin a kde je slunko. Ve druhém kole už se to však podařilo. Za Vranovem začal pravý terén s rozflákanou starou lesní cestou a krásnými svěžími lesy. Rozhodli jsme se uvelebit na oběd na okraji Jeleního skoku, což je kopec a na něm přírodní rezervace. Přístupová cesta byly bezvadný hompáky, což nejeden milovník krosu ocenil. Na kraji lesa se nám otevřel krásný výhled přes údolí Svitavy na hřeben Nového hradu na východě a hřeben Bukovce a Olešnou na severu. Toto panoráma naši hoši zdařile zvěčnili do svých notesů. I malíři může notně vyhládnout, což se taky hned ukázalo. Ve stínu starého buku bylo velmi příjemně. A pak se šlo do práce – v lese někdo rozebral kolo na součástky a navíc je poschovával pod kameny a pařezy a ještě ke všemu tam poslal pár lesních duchů, kteří si to tam pěkně ostře hlídali. Ovšem dva průzkumné týmy (Bořek, Itchi, Vojta K. x Jonáš, Mates, Vojta O., Kuba) se jali propátrat zalesněný kamenitý terén za každou cenu, což byla i ztráta života a cesta k oživovadlu (celkem asi 200 m). Sesbírané součástky bylo nutno zakreslit, což se podařilo dřív skupině Itchiho. Pak každý z pátračů poskytl přednášku na funkci jedné ze součástek, čímž jsme zjistili, že chybí jedno ze šlapátek. Tak jsme šli šmejdit do lesa, kde se dostal ke ztracené součástce nejdřív Jonáš, čímž zajistil svému týmu výhru této hry.

A jelo se dál. Vrátili jsme se po oné staré asfaltce a sjeli po červené značce lesem k potůčku. Zde pohodlné sjezdy skončily a jelo se korytem potoka s kameny a blatem, což na chvíli skončilo, aby se objevilo množství popadaných klád a větví. Itchi se rozhodl zachránit si život pádem do měkkých kopřiv a stejně tak Vojta K. volil rychlopád než jisté koupání. Nicméně byla tato etapa zábavná a zajímavá. Odtud jsme jeli rychle a pohodlně pod Nový hrad. Červená zde od řeky (250 m) stoupá plynule, ale výrazně jako úzká pěšinka suťovými lesy (lipové bučiny s javorem klenem na skalách) až na vrchol ostrého hřebene s Novým hradem (410 m), což je rekonstruovaný hrad, a Starým hradem (402 m), což je asi o 300 m dál původní hrad, z něhož zbyla zřícenina s mohutnými valy. Itchi s Jonášem a Vojtou K. se jali statečně vyšlapat prudké a dlouhé stoupání, díky čemuž se dostali k hradu jako první. Na hradě jsme si zdarma prohlédli mučírnu, zbrojnici a věž s vyhlídkou, spapkali sváču a práskli do bot. Jako odměna za plahočení do toho děsnýho kopce byl pak luxusní, 1,5 km dlouhý sjezd po pevné cestě až k řece. Ti první ho sjeli asi za 2 – 2,5 minuty. Jenže dole byla zjištěna technická závada jednoho stroje – Kuba píchl. Dírka byla rychle nalezena a zalepena, avšak zřejmě zadřený střípek protrhl o několik chvil později duši znova. Čelo pelotonu dorazilo akorát k hospodě u adamovské zastávky vlaku, kde se tedy svorně čekalo s půllitrem černohorské Koaly v ruce na zrušené koleji vlečky. Sotva jsme vyjeli z Adamova, nešťastník píchl potřetí, ovšem druhé kolo, což vedlo Tyra k tomu, že Kubu odvezl do Brna bezpečně vlakem (ten naštěstí píchnout nemůže). Ovšem už nám docela došel čas, díky čemuž jsme museli pořádně prásknout do bot (čili do gum). No, zdařilo se to, protože v Obřanech jsme stanuli po 35 minutách jízdy.

Závěrem bychom ještě chtěli poděkovat Wabimu, že s námi jel a precizně se zhostil oprav různých cyklozávad. A už jenom bodování:

1. Jonáš (25 b), 2. Vojta K. (20 b), 3.–4. Mates a Bořek (19 b), 5. Vojta O. (18 b), 6. Itchi (15 b), 7. Kuba (13 b)