Milí cestovatelé,
v následujících odstavcích se pokusím s vámi rozdělit o několik zážitků, které mi nejvíce utkvěly v paměti po návratu z letní cykloexpedice do Skotska. Kdo čeká popis cesty a jiná objektivní fakta, toho budu muset hned na úvod zklamat: důležité jsou přece ty zážitky! Pro všechny, kteří se akce nezúčastnili, bych na úvod měl přece jen shrnout pár základních údajů. Tedy dne 5. srpna 2003 vyrazila z Brna tři auta plně naložená cestovateli v tomto složení: VW Polo a v něm Sáhib, Tuck, Rejsek, Činča, Škoda Favorit a v něm Roy, Koník, Lobo, Awasin a konečně Škoda Felicia a v ní Smoke, Stulík, Brtník a Kamil. Z města Fort William, kde jsme nechali auta, se všech dvanáct cyklistů vydalo společně na okružní jízdu severozápadním Skotskem. Tento okruh nám trval 14 dnů a ujeli jsme něco málo přes 1000 kilometrů. Po šťastném návratu jsme ještě podnikli výstup na Ben Nevis a projeli, tentokrát již autem, některé skotské pamětihodnosti a města. Po třech týdnech (jak které auto) se všichni zase v pořádku vrátili do Brna. Tolik o samotné akci, jako bonus pro vytrvalé ještě pár těch zážitků. Poznámka: podobnost s jakýmkoliv jiným literárním dílem je čistě náhodná.

Poté co cestovatel konečně dorazí na místo určení, dostaví se u něj takzvaná příjezdová melancholie. Ta je zpravidla tím větší, čím delší a náročnější cestu má za sebou. Cestovatel zaparkuje auto, zabouchne dveře, rituálně protáhne rozlámané končetiny, pomodlí se, rozhlédne se po kraji a nasaje vůni dálek. Cítí se uvolněně a bezstarostně, jelikož poté co zvládnul jízdu ve dne i v noci, vpravo i vlevo a všechny další nástrahy cesty, myslí si, že teď už se mu nemůže nic stát. Pokračuje v rozhlížení po okolí a stále tomu nemůže uvěřit. „Tak jsme fakt tady,“ „pěkný kopce, že“ nebo „a támhle pojedeme“ rozdělují se zpravidla hovornější cestovatelé o své dojmy. Příjezdová melancholie je ve skutečnosti velmi nebezpečná, neboť zanedlouho poté, co je odeslána poslední SMS domů, že je všechno v pořádku, stane se cestovateli něco hrozného, což se dalo čekat, neboť nebyl ve střehu. Tímto se cestovatelova mysl vrátí zpátky na zem, připravena řešit všechny nástrahy, které na něj cizokrajné dálavy nalíčily…

1. Vstupní test

Po 36 hodinách téměř nepřetržité jízdy autem jsme ve večerních hodinách dorazili do místa srazu s ostatními – městečka Fort William. Krátce poté, co jsme nasáli místní atmosféru, začalo lehce pršet a jelikož do toho přišla zpráva od Smokea, že sraz bude až ráno ve městě, dopsali jsme poslední SMS domů, že je vše v pořádku, a vydali se najít flek na spaní. Auto jsme zaparkovali na odlehlém parkovišti v lese, místo nemělo chybu. Po několika minutách jsme změnili názor. Naše odhalené končetiny a obličeje brzy pokryla souvislá vrstva midges (pozn.: místních obávaných komárů). Všechno oblečení bylo zahrabáno dost hluboko. Po tvrdém boji jsme postavili stan a zalezli dovnitř, kde bylo ovšem komárů stejně jak venku. Opuchlí, zmoklí a hladoví jsme uléhali ke spánku a v skrytu duše doufali, že bude líp. Ráno jsme se rychle balili, vymýšleli, jak nad komáry příště vyzrát, a v skrytu duše doufali, že bude líp. Vstupním testem jsme tedy prošli, ale na skotský „imidgeration office“ asi nikdy nezapomenu.
Poučení pro cestovatele: Repelent je na nic. Stačí se oblíct a na hlavu pytel z moskytiéry – migy nemají šanci.

Podle přírodních zákonů zaujme volná vodní hladina vždy vodorovný tvar. Z toho si vzdělaný cestovatel lehce vyvodí, že vede-li cesta kolem jezera či moře, bude to po rovině. Chyba. Někdy je totiž břeh moc příkrý, jindy je přilehlý pozemek soukromým majetkem, nebo chtěl jen autor cyklostezky turisty trošku prohnat…

2. Rovina není rovina

Hned v údolí Great Glen (a pak ještě mockrát) jsme se přesvědčili, že po břehu neznamená po rovině. Autor místní cyklostezky chtěl turisty trošku prohnat, povozit po zde tolik vzácném lese. Před jedním kopcem byla dokonce cedule, kde stálo něco jako: „Pozor! Před vámi je dlouhý úsek, kde nejsou žádné domy ani silnice. Rozmyslete si, zda máte dost času dostat se až na druhou stranu lesa, nezapomeňte si pláštěnku, pití a dost jídla…“ Zásoby jídla jsme měli na 14 dnů, takže jsme směle vyrazili. Prudké kopce a lesní cesta to byla zatěžkávací zkouška našich obtěžkaných strojů. Sáhib musel přeložit věci do batohu, aby neničil své nové kolo a Tuck zrušil přehazovačku, když do kopce přehazoval z 3/7. Přehazovačku nakonec opravil, protože to byla Acera a ta vydrží všechno, i když Tuck „řadí jak prase“. I náš team plný samých tvrdých cyklistů (9/3) nakonec vyměkl a jednomyslně se po čase rozhodl pro opuštění cyklostezky a jízdu po rovnější hlavní silnici.
Poučení pro cestovatele: „Všechno vybavení od Deore výš je na světě jen od toho, aby výrobci součástek tahali z lidí peníze,“ řekl Rejsek, majitel Deore. „Všechno vybavení od Alivia výš je na světě jen od toho, aby výrobci součástek tahali z lidí peníze,“ řekl Awasin, majitel Alivia. „Všechno vybavení od Acery výš je na světě jen od toho, aby výrobci součástek tahali z lidí peníze,“ řekl Tuck, majitel Acery.

Cestovatelský ráj.
Dva cyklisti jednou doháněli ostatní. Nevšimli si, že skupina čeká u Tourist information a tak ji minuli a jeli pořád rychleji a rychleji, aby ji dohnali. Řetěz jim praskal, nejtěžší převod nestíhal a předjížděli i auta, jak stále zrychlovali, aby skupinu dohnali. Když dvojici napadlo, že jsou asi první, nikoliv poslední a zastavili, byli už v Cestovatelském ráji. Všechny cesty tam vedly jenom skopce a za každým rohem bylo odpočívadlo s nádherným výhledem a záchodkama pro invalidy (s teplou vodou a sušákem). Když na jednom zastavili, vůbec je neštípali midges a u cesty stála dlouhá řada popelnic. V jedné našli nenačnutý jogurty, druhá byla plná smažených hranolek, v třetí byly lentilky a v další zas celý balíčky toustovýho chleba. Každých 5 km byl u cesty terminál, kde si mohli zvolit počasí. Zmáčkli si sluníčno a jeli dál. Večer se utábořili na břehu řeky v kempu, který byl zadarmo. Vedle nich si postavila stan dívka Blesku… Ráno si zvolili polojasno a jeli se podívat na největší útesy, cestou jeli kolem největšího vodopádu a vykoupali se na nejhezčí pláži. Když někomu praskla duše, přijelo hned auto, vyskákali chlapi v montérkách a do minuty defekt opravili. Naše cestovatele už to ale v ráji vůbec nebavilo. Zjistili, že cestování bez nástrah, kopců a námahy je nuda. Večer si postěžovali dívce Blesku a ta jim řekla, že jestli chtějí zpátky, že by to možná šlo. Ráno se probudili celí poštípaní od midges. „Hurá, jsme zase zpátky v normálu,“ radovali se. Sotva vyrazili, strhnul se liják a jednomu z nich praskl řetěz. „Nemáš nýtovačku?“ „Nemám, budeme muset dál pěšky, schováme se zatím tady v autobusové zastávce.“ „Hele, máme štěstí.“ „Co je?“ „Našel jsem v popelnici nakousanej chleba…“

3. Do you enjoy the weather?

Druhý den večer přišla od moře mlha a začlo lehce pršet. A to už jsem si říkal, že konečně přišlo to skotské počasí. Jenže ráno se mlha rozpustila a bylo opět vedro a obloha bez mráčku. Ujeli jsme ten den asi sto kilometrů a dorazili do městečka Bonar bridge. Zde začínala 250 km dlouhá cyklostezka na severozápad. Na břehu řeky byl nádherný kemp zadarmo a tak jsme si tam postavili stany, posadili se na kamenné lavečky a vařili večeři. Migy nás vůbec neštípaly. Slunce pomalu zapadalo a barvilo domy na protějším břehu do oranžova. Řeka tekla z moře zpátky do hor, neboť byl příliv. Po večeři jsme vyrazili na procházku do městečka, začal jsem se po cestě rozhlížet po terminálu na počasí a sledoval, jestli do kempu nedorazila dívka Blesku. Ani jedno, zato k nám přistoupil jeden místní pán a jako správný Brit začal větou o počasí: „Do you enjoy the weather?“ Odpověděli jsme, že „of course“ a došlo nám, že jsme svědky opravdu mimořádného přírodního jevu – totiž, že je ve Skotsku už čtvrtý den vedro a obloha bez mráčku. To jsme ještě netušili, že pláštěnka zůstane na dně batohu ještě minimálně týden.
Poučení pro cestovatele: Je-li příliš dlouho hezky, znamená to, že se chystá něco velkého.

Když cestovatel dorazí na místo, o kterém četl v průvodci, je zklamán. Čím víc bylo ono místo v průvodci chváleno, tím více je zklamán, nešetří ostrými slovy na adresu autora průvodce a nakonec zazní typická věta „Teda, čekal jsem to lepší.“ Autor však za nic nemůže. Naopak, jeho úkolem při psaní průvodce je odlákat turisty na tato předem vytipovaná místa, která patřičné vychválí a opatří přívlastkem NEJ. Tím se zajistí, že zástupy zápaďáků v klimatizovaných autech, holandských karavanistů, Karosy CK Kudrna atd. objíždí jen pár vybraných míst, která tím pádem ztrácí své původní kouzlo. Zbytek krajiny, památek a zajímavostí zůstane uchráněn pro cyklisty a pěšáky. Jen ti mají to výsadní právo se kdykoliv po cestě zastavit a sami pro sebe objevit zajímavá zákoutí, opuštěné hrady, zapadlé vesnice či cesty v průvodcích nepopsané a užít si kouzlo té země. Každý si může vybrat podle svého vkusu…

4. Pláže Karibiku

Cesta k severnímu pobřeží vedla pustinou. Jenom tráva, ovce a vřes. Po třiceti kilometrech vesnice o dvou domech, z nichž jeden byla hospoda, a dál zas jen úzká „single traffic road“. Zde jsem byl pro dodržovat zásadu – čekáme v další vesnici, tyto pasáže nejlépe si totiž vychutná cyklista osamělý.
Krajina možná trochu podobná Šumavě, ale než jsem si stačil tu v průvodcích nepopsanou odlehlost trochu užít, už jsme byli na pobřeží. Večer jsme spali na malém poloostrůvku – jen my a hejna midges. Další den jsme měli dorazit na nádherné pláže, jak se psalo v průvodci. A ty pláže tam fakt byly! Když jsem přijížděl k první z nich, tak se mi líbila, že jsem si ji z dálky vyfotil. A pak zblízka ještě aspoň pětkrát. Pak došel film a jeli jsme dál. A to byla teprve první pláž. Odpoledne jsme pak podnikli pěší výlet na poloostrov z vesničky Durness. Cesta vedla přes další karibské pláže, písečné duny, louky poseté pampeliškami, až jsme konečně došli na skalnatý mys s útesy s hejny racků. Nemá žádnou cenu tyto přírodní scenérie popisovat. Kdyby voda v moři neměla 15 stupňů, kdyby každý večer nezamořili vzduch midges, kdyby tu v průměru tři dny ze čtyř nepropršely a kdyby se sem nejelo sto kilometrů pustinou, bylo by to snad dokonalé místo. Ve vesničce by stály desetipatrové hotely, na karibských plážích hlava na hlavě a jednoproudou silničku by asi bylo nutné rozšířit aspoň o dva pruhy. A tak jsem byl moc rád, že komáři a tlakové níže uchránily karibské pláže jen pro vytrvalé šťastlivce, kterými jsme byli i my.
Poučení pro cestovatele: Čtěte si průvodce, občas mají pravdu.

Jsou-li cestovatelé v dalekých zemích delší dobu, hledají si nějakou zábavu. Pořád jen šlapat na kole, to by byla nuda. Někteří se na to předem připravují a berou si s sebou knížky, karty, společenské hry,… Jiní raději hledají zábavu na místě – píší si deníček, konverzují s domorodci, fotí nebo – bufetí…

5. Jogurty z příkopu

Bufetění je má oblíbená zábava na cestách. Už proto, že mám většinou dost velký hlad. Že si i ve Skotsku trochu vylepším jídelníček něčím z odpadkáče, s tím jsem počítal. Většinou se však tímto baví jen otrlejší jedinci, tady se z toho ale stal každodenní sport. Skotské popelnice totiž přetékaly čerstvými a dobře zabalenými dobrotami. Jednotlivé stany se předháněly, kdo pro své spolustrávníky vyloví lepší kousek. Největší ztrátou pro náš tým pak bylo, když Roy uviděl cosi v příkopu, ukázal to Sáhibovi ale řekl si, že to asi nic nebude. Byly to čtyři Jogurty! Snažili jsme se to dohnat – vylovil jsem lentilky Či balík tousťáku, ale Sáhib byl v bufetění stejně nepřekonatelný.
Poučení pro cestovatele: Lepší čerstvá svačina z popelnice, nežli plesnivý chleba z vlastních zásob.

Déšť to je cestovatelská pruda. Déšť změní krásnou krajinu s výhledem na mokrou šeď bez výhledu, jízdu po silnici v boj o přežití, zásobu oblečení na bezcenou hromadu mokrých hader, platný cestovní pas v promáčený cár papíru, příjemnou náladu a očekávání dalších zážitků v cestovatelskou depresi a očekávání návratu domů. Přesto déšť k cestování neodmyslitelně patří a bez něj by to jaksi nebylo ono. Dobrý cestovatel to ví, zvláště pak jede‑li do Skotska…

6. Outbreaks

Když se naše trasa chýlila pomalu ke konci, dočkali jsme se konečně i pravého skotského počasí. Moje první setkání s deštěm dopadlo tak, že než jsem stačil zastavit, slézt z kola a vyhrabat pláštěnku, bylo již mokré i spodní prádlo. Pak nás to sprchovalo v pravidelných intervalech, a to jsme už byli připraveni. Teprve na ostrově Sky jsme však ulovili ty správné zážitky, něco co se u nás stát nemůže. Byly to outbreaks. Tento termín jsme vyčetli v předpovědi počasí a volně překládali jako „vodbržďováky“. Později jsem ve slovníku našel překlad „výbuch“ či „záchvat“, což je taky výstižné. Jedná se o průtrž mračen kombinovanou se silným nárazovým větrem. Prší ze všech stran, cyklista se při pokusu o jízdu po silnici pohybuje někde mezi pravým a levým příkopem a jeho rychlost se nárazovitě mění od 0 do 50 kilometrů v hodině. Nepomáhají blatníky, cyklistické pláštěnky, gore‑tex, ba ani nejlepší pláštěnka, atomka. Za zcela výjimečnou disciplínu v těchto podmínkách pak považuji stavbu stanu. Když se pak přece jen zadaří, člověk si zaleze do celkem suchého spacáku, začne vařit večeři, hrát karty či vykládat o drsných zážitcích, proti kterým je tohle úplná pohoda, je to krásný pocit. Venku to zuří a jediné suché místo příznivé pro život v širokém okolí je těch pět krychlových metrů ve vašem stanu. To si vždycky připadám jako pravý zálesák a vítěz v boji s přírodou a při každém dalším náporu větru doufám, že kolíky nepovolí, tyčky nerupnou a stan neodletí.
Poučení pro cestovatele: Igelit se od gore‑texu liší ve dvou věcech. 1) igelit je levnější, 2) igelit nikdy nepromokne.

7. Cestou domů

Cestou domů, po dlouhé noční jízdě, stavili jsem se ještě na den v Londýně. Auto jsme zaparkovali ve slušné černošské čtvrti, nasedli na kola a hurá do města. Naše rozlámané končetiny zprvu trošku protestovaly, ale lepší než jít pěšky. Poté, co jsme zjistili, kde to vlastně jsme (neměli jsme mapu), už nás nasál dost dravý proud Londýnských silnic. Provoz v Londýně je hodně divoký, cyklista musí jet buď agresivně, nebo rovnou slézt z kola. Cyklostezky jsou zelené čáry na silnici, ve kterých jezdí ještě autobusy a parkují auta.
Tenhle ruch jsem si hned spojil s velkoměstem, stejně jako Araby a jiné exotické národy, které potkáváte na ulicích. Po obědě v Hyde Parku jsme šli nakouknout do Science museum. Je zadarmo a má 7 pater. Potřeboval bych ještě jeden den, abych tam mohl všechno prolézt! Ale my už jsme museli pomalu směřovat k domovu. No snad někdy příště…