Nebývá zvykem vracet se k zápisu z letní akce po tolika letech. To co se nám zdálo tehdy úžasné a objevné v konfrontaci s novými, exotičtějšími a hlubšími zážitky zapadne a stane se nezajímavým. Ale na druhou stranu je to ideální příležitost uvědomit si, co vlastně nám taková akce přinese. Pokud přemýšlím, čím byla tato akce výjimečná, tak vlastně ničím. Nic se nám nestalo, nepokazilo se nám auto, nezabloudili jsme, neměli jsme špatné počasí,nezvraceli jsme, neokradli nás, prostě nic. Má tedy cenu o této „expedici“ psát? Určitě, protože celá akce probíhala víceméně v naprosté pohodě, což ji sice nepředurčilo k omílání historek o naší chrabrosti a jedinečnosti, ale naopak v účastnících mohla zanechat příjemné vzpomínky. Ne každá akce musí být hárd advenčr frírajd.

Pyreneje byly u nás dlouho opomíjené. Je sice pravda, že hned po revoluci na tato místa mířil Robi, ale to je v podstatě jiná kapitola oddílových dějin. O Pyrenejích jsme poprvé uvažovali při plánování Norska 2000. Tehdy jsme je ale zavrhli, dnes už nevím ani proč. No a pak přišlo Bulharsko, Korsika, Skotsko a v roce 2004 jsme stáli před reálným problémem, kam se podívat. Mimo starý kontinent jsme si tehdy ještě z různých (většinou finančních) důvodů netroufli a tak nám zbývaly pouze pozapomenuté Pyreneje.

Hned prvním ořechem byla doprava. Mimo nedostatek peněz jsme rovněž byli bez aut. Nakonec obě auta zajistil Sáhib, jedno menší – VW Polo a jedno větší – Daewoo Nubira. To druhé – bylo Sáhibova spolužáka, který se zranil v Norsku – odpadlo, a tak celou situaci zachránila Šiška zánovní Felicií. Menší problém už pak bylo do dvou aut naskládat Awasina, Tucka, Sáhiba, Lišku, Včelku, Konopku, Šišku, Logana a Medvídka, který Sáhib operativně vyřešil rakví na střechu.

Odjezd byl naplánován z Kamenky, respektive z Červeného kopce před sídlem rodiny Filů. Sáhibovo auto vyrazilo ihned, druhé s menším zpožděním. Přes Německo a Francii jsme dorazili do průsmyku El Portalet, ve které jsme měli sraz. Nástupní místo potom bylo z vesnice El Formigal, kde jsme se napojili na nejvýznamnější dálkovou pěší trasu Pyrenejí – GR 11.

Pyreneje jsou nádherné hory. Každé údolí, které jsme prošli, bylo trošku jiné. Nejvíc mi v paměti utkvěly záplavy květin, které rostly naprosto volně téměř všude. A každé údolí jimi nějak vonělo.

První část – jedenáctidenní přechod – byl bez Sáhiba a Konopky. Ti měli samostatný program. Naše cesta vedla nahoru a dolů. Nešli jsme v podstatě ani jednu hřebenovku (asi by to vzhledem k ostrým hřebenům Pyrenejí nebyl ani dobrý nápad). Znamenalo to překonat převýšení 1500 metrů někdy i dvakrát denně. I přes přívětivé počasí (pršelo nám snad jednou), byl dostatek vody na pití a hlavně místo na stan nebylo horší než 1 mínus. Za 9 dní jsme prošli centrální část Pyrenejí. Hlavním tahákem této části je kaňon Ordesa pod horou Monte Perdido, což je nejvyšší vápencová hora v Evropě. Pod ní nás bohužel chytlo špatné počasí (ráno se blýskalo) a tak nám nezbylo než kvůli časové tísni pokračovat v cestě. Nicméně výškový rekord akce měl teprve nastat v masivu Pico de Aneta.

Každé údolí, které jsme prošli, bylo trochu jiné. V jednom zelená tráva s meandry potůčku vytékajícího z ledovce, v jednom záplava kosatců. Během celé cesty jsme potkávali i velké množství přehradních nádrží, vybudovaných zřejmě k uchovávání vody pro vyprahlé nížiny.

Jak jsem již psal, se spaním nebyly problémy, navíc ve Španělsku je povoleno nad 2000 metrů přespat ve stanu (v národních parcích, mimo ně to asi nikdo neřeší).

Na celkovou pohodu akce mělo zásadní vliv několik faktorů. V podstatě kromě Logana nebyl na akci žádný chrt a tak se vše neslo ve znamení dlouhých odpoledních zevlovaček. Možná i kvůli sice snesitelným, ale na takové hory rozhodně vysokým teplotám kolem poledne, bylo příjemnější jít spíše ráno a večer. O další pohodu se staraly drobné akce, jako například ochutnávka vína v jednom obchůdku mezi horami. Ochutnávali jsme, až nám ztěžkly nohy (Awasin, jako odborník na alkohol rozhodl, že nejlepší bylo to se sluníčkem na obalu).

Dalším drobným ústrkem byla například veselá historka s koněm, kterého Šiska pohladila, což on bral jako adopci a nechtěl se od nás hnout. Při tom, co jsem s ním zápasil o utěrku, kterou se snažil sežrat, jsem převrhl právě se vařící polívku a až zásah Tucka se solí zabral a kůň se vzdálil. Nakonec se nás snažil navštívit i v noci. Na to Tuck, jako starý a zkušený horal použil metodu „bouřka stanem“ (hluk boucháním na plachtu stanu). Tato metoda se ukázala jako velmi účinná a posloužila stejně dobře na koně i na Kamčatce.

Po přechodu hlavní části treku Šiška a Liška využily otevřených sprch v kempu, odkud nás vzápětí naštěstí vyhodili. Záměrně říkám naštěstí, protože před kempem, kde jsme odpočívali, nás potkal Sáhib, který se vracel za účelem druhého pokusu o výstup na Pico de Aneto. A tak jsme si jednak ušetřili dlouhý pochod po silnici (i když stopování ve Španělsku se nám velmi dařilo, takže by asi nebyl problém) a zároveň jsme si upřesnili, jak přivezeme druhé auto, zaparkované 150 kilometrů na západ.

Protože jsme neměli žádné vybavení na výstup na Pico de Aneto a Liška neustále vyžadovala nějaký významný vrchol, rozhodli jsme se vystoupit na bezejmenný kopec, který měl ovšem nad 3000 metrů. A jako sladkou odměnu jsme si vybrali noc v údolíčku pod ní s perfektní trávou a soukromým jezerem.

Po přivezení auta jsme již pokračovali dál na východ, přesněji řečeno do národního parku St. Maurici, pověstného velkým množstvím jezer. Zaparkovali jsme u velké přehrady a vydali se na třídenní okruh. Nejdříve jsme pohrdli lanovkou a poté již vychutnávali nádherné hory. Nižší poloha jezer nám dokonce umožnila koupáni. Tento národní park je mimo jiné zajímavý i zbytky úzkokolejky, která zde byla z námi nezjištěných důvodů. Její pozůstatky v podobě tunelů nám ale ukrátily cestu.

A protože se blížil konec celé akce, čekaly nás poslední atrakce. Prohlídka Monseratu, Barcelony, koupel v moři, Gerona, muzeum Salvatora Daliho ve Figueres a Carcasone (naše auto ho vidělo kolem půlnoci, takže se nám nezdálo tak přeplněné) no a pak nonstop zpět do Brna.

Neubráním se optimistické vzpomínce na závěr, že to byla velice příjemná akce a rozhodně bych se do Pyrenejí ještě jel podívat.