Tento rok byl Xapatan netradiční hned v několik věcech…

Zaprvé nebyl na začátku června, ale na začátku května.

Zadruhé nebyl od pátku odpoledne, ale už od čtvrtečního rána.

A zatřetí se nám povedlo bez sebemenších potíží dorazit na místo v očekávaném čase (několikrát se nám totiž stalo, že jsme dorazili až v pátek pozdě večer, kdy jsme bez slunečního světla stavěli týpí, tím jsme tam trocho pověstní, ehm…).

Čtvrtek

Cesta na Xapatan je po všech letech stále stejná – vlakem do Skleného nad Oslavou, a pak pěšky cca 2 kilometry (někteří s týpím za zádech) na tábořiště hned vedle blízkého rybníka. Po stavbě týpí a zabydlení se v něm nás čekalo zahájení TaMaLo, nebo-li Táboření Malé Lóže. To je setkání mladších členů Woodcraftu (jehož brněnský kmen, Stopaři, nás na Xapatan zve). Zahájení proběhlo tak, že každý kmen navázal na týpíovou tyč praporek se svým názvem, sešli jsme se v kruhu, a pak se navzájem představili a postupně opřeli tyče o malou konstrukci. A že těch jmen bylo!

Po zahájení nás čekala scénka, kde jsme poznali jednoho indiána a jeho dceru, která nechtěla jíst žádné jídlo z nádoby. Úkolem každého kmene pak bylo uvařit, bez pomoci jakékoliv nádoby, jídlo pro indiánskou slečnu. A protože z vlastního dávat nemůžeme, museli jsme jídlo kupovat za ulity, které jsme zase získávali za plnění různých úkolu pro různá individua v táboře. Po nastřádání dostatečného množství potravin došlo na vaření. Přestože nebylo možno použít jakoukoliv nádobu, byly některé pokrmy opravdu výborné. Jedno ze zvláštních ocenění dostali i naši kluci, když udělali vajíčko ve vydlabané bramboře.

Navečer, po nacpání indiánské dívky k prasknutí, jsme si šli zahrát hru „indiánské kuželky“. Každý si sehnal kus naštípaného dřeva, postavil do louky a vzal si několik hadráků. Jakmile zazněl povel, rozpoutala se bitva o shazování cizích kuželek (pouze hadráky) a o obranu té vlastní. Po několika kolech této hry se postupně skupinky tábořících dělily na menší a menší, postupně chodily spát, až se celý tábor probudil do pátečního rána.

Pátek

V pátek nás čekalo několik netradičních disciplín. Alespoň pro nás. Hned na začátku byla spáchána soutěž v rozdělávání ohně. V lehčím případě šlo o to v co nejkratším čase přepálit rozdělaným ohněm provázek v dané výšce, v tom těžším o zažehnutí ohně pomocí křesadla a pazourku. Zde jsme byli svědky toho, jak málo toho v tomto ohledu umíme, a že se máme od našich kamarádů z woodcraftu co učit. Nicméně po soutěži jsme se jali bádat po tajemstvích úspěšných rozdělávatelů ohně a několik z nás dosáhlo určitého stupně osvícení.

Dále nás ten den čekala výroba závodních vozítek. K jeho výrobě jsme mohli použít pouze 3 hřebíků, toho, co jsme měli s sebou a jakéhokoliv přírodního materiálu v okolí. Různé kmeny se vytasily s různou taktikou, naši kluci zvolili konstrukci typu závodní motorka – středový trámek, na kterém seděl pilot, měl pod sebou provazem přidělány tři tyče v oblasti středu a v pravidelných rozestupech tak, že na každém konci z nich byl jeden Traper. Jednalo se tedy šestiválcový (rozuměj šestimužný) pohon. Trasa sestávala ze spletité cesty mezi stromy a přes několik překážek, šlo tedy jak o rychlost a výkon vozítka, tak také o jeho kompaktnost a manévrovatelnost. Traperské vozítko také mělo skvělou konstrukční vychytávku – po vzoru raket létajících do vesmíru mělo dva středové motory oddělitelné od trupu. Toho bylo v závodu využito –těsně před závěrem byly tyto dva motory odhozeny (šetrně), což snížilo koeficient nevyužití silnějších motorů, kteří pak na prvním místě doběhli do cíle – Trapeři vyhráli.

Večer byl sněm TaMaLo, kam jsme byli pozváni, a kde se kromě několika malých her dostalo i na uznávání orlích per členům woodcraftu. Pro ně jsou orlí pera něco jako pro naše kluky stezka. Byli jsme tedy svědky nejenom toho, jaké „body“ plní, ale také jejich rituálů, které jsou s tím spojené. Po sněmu byla opět méně formální zábava a postupné odpadávání.

Sobota

V sobotu ráno proběhl kratší sněm, kde nás čekalo vyslechnutí příběhu letošního Xapatanu. O zlých duších jsme všichni věděli už předtím, o Un'čakylovi ale ještě nikdo z nás neslyšel. A prý je to jeden z nejošklivějších oškliváků, který kdy na Zemi byl. Bohužel nejsem schopen náležitě popsat krásu celého představení, takovéto zážitky jsou slovy nesdělitelné. Herecké výkony byly opravdu herecké, někdy dokonce sahající za hranu i kvalitního a oddaného herectví. Poté následovalo rozdělení na skupinky (mix z různých kmenů) a také obydlení kontrol. Naše vedení se ocitlo na kontrole, kde jsme děti postavili do kruhu a oni měli po několik minut uhýbat našim hadrákům nebo se jim bránit pomocí štítů. Naštěstí jsme v tomhle opravdu zběhlí, a tak přes nás nakonec bez ztráty bodu přešla pouze jedna skupinka (z cca 10). Nicméně takovýchto různých kontrol čekalo každý tým asi 12.

Po dopolední části hry, zpestřené průjezdem kovbojů na koních a několika koňských povozů (což s loukou plnou týpí dělalo opravdu krásnou atmosféru) následovalo odpoledne, kdy se týmy snažily získat šípy na zabití Un'čakyly ve formě obrovského hada, a také ho později zastřelit.

Po volnějším večeru, plném her a povídání, se ovšem všichni dozvěděli, že ještě není konec. Následovala noční hra, kdy děti sledovali jiné duchy, kteří jim utíkali a ztráceli se ve tmě, až je nakonec dovedli na tajuplné místo. Tam, za svitu ohně a hvězd, jsme všichni přispěli k rozbití zlého srdce zlého ducha Un'čakyly. Po tomto závěru už se šlo opravdu spát. A čekaly nás jen krásné sny, zlý duch byl přece zničen.

Neděle

Neděle byla vyloženě odpočinková, ráno proběhlo vyhlášení Xapatanu a rozdělení cen, a pak se začaly jednotlivé kmeny – podle geografického umístění – pakovat z louky. Někteří nás opustili již v brzkém dopoledni, jiní odjížděli až po obědě. My jsme spolu se Stopaři zůstávali jako poslední, a po několika různých hrách, při stále se zmenšujícímu počtu hráčů, jsme se sbalili i my a jeli hurá domů, do Brna, do Krpole, do dalšího Xapatanu už nám zbývá ani ne rok. Tak zase příště, znova…