Červená, zelená, žlutá… všichni tato slova známe. Když vám je někdy někdo řekne, hned víte, o čem je řeč. Jsou to barvy. Každý člověk vnímá barvy trochu jinak. Je to stejné jako chuť. Jednomu chutná více guláš, druhému svíčková, třetímu chutná oboje a jinému zas ani jedno. Stejné to je i s barvami. Každý člověk má svoji oblíbenou barvu, oblíbený stát, kamaráda, roční období… Tyto věci mají ale něco společného… Člověk, který má rád léto a nesnáší zimu, bude mít asi těžko rád studené barvy, jako je například modrá. Tokový člověk bude mít rád příjemné teplé barvy, jako jsou červená, oranžová a jeho oblíbený stát nebude Grónsko nebo Kanada, ale například Chorvatsko, Turecko, Bulharsko…

To tu jednoho dne sedím v jídelně na táboře a náš náčelník Bart přinese velký čtveratý budík. Ale tím mě tento budík nezaujal, svým tvarem a velkými čísly, ale jeho barvou. „Jednou jsem dostal úplně stejný, akorát se žirafou uprostřed,“ pomyslím si. Tato barva u mě vyvolává vzpomínky na můj domov, pokoj. Večer, když usínám, vzpomenu si na budík, ale ne na ten, co donesl Bart, ale na ten můj, co poklidně stojí a tiká. Vzpomenu si na stejně barevnou zeď vedle mé postele… Ale v tu chvíli už spím… Když tu můj poklidný spánek přeruší Chepreho slova: „Vstávej, máš hlídku.“ Po dlouhých pěti minutách oblíkání jsem venku a Chepru s úsměvem na tváři mi předává budík a odchází. Až po dlouhých dvaceti minutách si všimnu, že je to ten stejný budík, co donesl Bart do jídelny, aby mohl odměřit čas 20 minut. Ale v něčem se liší, v něčem zásadním, co způsobilo to, že jsem ho doteď nepoznal. Byla to jeho barva. Nebyla to ta hezká zelená barva, ale červená. Vůbec mě tento budík nezaujal jen kvůli této barvě.

A to je důvod, proč jsem si vybral toto téma. Barvy u nás mohou vyvolat různé vzpomínky, zážitky, oblíbená místa. Později jsem si uvědomil, že i ten červený budík se mi zalíbil, jenom jsem si to v té tmě, když jsem byl tak unavený, že bych za deset sekund usnul, neuvědomil. Ale pořád u mě vedl ten krásně zelený budík podobající se tomu mému.