V neděli dne 24. května 1863 vrátil se můj strýc profesor Liddenbrock nečekaně brzy do svého domu číslo 19 v Královské třídě, jedné z nejstarších ulic starobylé hamburské čtvrti.Dobrácká Marta musela být přesvědčena, že se hrozně opozdila, protože na kuchyňských kamnech začal oběd syčet teprve před chvílí.Dobrá, pomyslel jsem si, má-li můj strýc - jeden z nejnetrpělivějších lidí - hlad, začne jistě ihned křičet."To už je pan Liddenbrock!" zvolala překvapená hospodyně, když pootevřela dveře do jídelny."Ano, Marto. Ale oběd právem není dosud hotov, protože nejsou ještě dvě hodiny. Na věži u sv. Michala odbilo teprve půl.""Proč se tedy pan Liddenbrock vrátil?""On nám to pravděpodobně řekne.""Tady je! Já uteču! Pane Axele, vysvětlete mu to sám!" A Marta zmizela ve své kuchyňské pracovně.Zůstal jsem sám. Ale má trochu nerozhodná povaha mi bránila, abych nejprchlivějšímu z profesorů něco vysvětloval. Chtěl jsem se už opatrně vytratit do svého horního pokojíku, když vrzly domovní dveře. Dřevěné schody zapraskaly pod těžkými kroky a hned nato přešel jídelnou pán domu a vrhl se do své pracovny.Stačil však v rychlé chůzi postavit do kouta hůl s hlavicí v podobě louskáčku, hodit na stůl široký klobouk s odřenou plstí a zavolat na mne zvučným hlasem: "Pojď se mnou, Axele!"Neměl jsem ještě čas se pohnout, když už profesor křičel velmi netrpělivým tónem: "Cože, ty tu ještě nejsi?"Rozběhl jsem se do pracovny svého hrozného strýce.Přiznávám, že Otto Liddenbrock nebyl zlý člověk. Ale nedojde-li k nějaké nečekané změně, zemře v kůži hrozného podivína.Byl profesorem mineralogie na gymnasiu a při každé přednášce se nejméně jednou nebo dvakrát rozzuřil. Ne snad, že by se trápil s žáky, kteří nechápou jeho výklad nebo mu nevěnují patřičnou pozornost a mají proto nevalné učební úspěchy. Takové maličkosti ho neznepokojovaly. Vykládal spíš pro sebe než pro jiné. Byl to sobecký učenec, studna vědy, jejíž rumpál skřípěl, chtěl-li z ní někdo něco načerpat. Byl to prostě lakomec.V Německu je podobných profesorů víc.Můj strýc se naneštěstí nevyjadřoval příliš lehce. Ani ne tak doma, jako při veřejné přednášce, což je u řečníka vada vskutku nemilá. Při přednáškách na gymnasiu se profesor opravdu často zarazil; bojoval s nějakým vzpurným slovem, které mu nechtělo přes rty, s jedním z oněch slov, která se zpěčují, kroutí a vycházejí nakonec v podobě zaklení. A to budí zlost.V mineralogii je mnoho názvů napůl řeckých a napůl latinských, které se opravdu nesnadno vyslovují. Jsou to obtížná slova, odřela by i rty básníka. Nechci říkat o této vědě nic špatného, toho jsem dalek. Ale i nejobratnější jazyk zaškobrtne, setká-li se s rhomboedrickými krystaly, s hexakisdodekaedrem a makropinakoidem, s molybdenanem olovnatým nebo s titanitanem zirkoničitým.V městě všichni znali omluvitelnou strýcovu vadu a bavili se tím, že čekali, kdy co zkomolí. Strýce to rozzuřovalo a lidé se mu smáli, což nesvědčí o dobrém vkusu, dokonce ani v Německu ne. A měl-li profesor Liddenbrock na svých přednáškách vždycky dost posluchačů, chodili tam mnozí z nich tak pilně jen pro zábavu z profesorových vzplanutí.Ale musím zdůraznit, že můj strýc byl opravdu velký učenec. Ač své nerosty příliš prudkým zkoumáním často rozbíjel, pojil se v něm génius geologa s okem mineraloga. S geologickým kladívkem, s ocelovým hrotem, s kompasem, s kahanem a s lahví kyseliny dusičné byl nepřekonatelný. Podle lomu, vzhledu, tvrdosti, tavitelnosti, zvuku, vůně a chuti zařadil jakýkoli nerost bez zaváhání mezi ony dva tisíce druhů, které věda zná.Proto jméno profesora Liddenbrocka znali ve všech ústavech a vědeckých společnostech. Pánové Humphry Davy a von Humboldt, stejně jako kapitáni Franklin a Sabine ho nikdy neopomněli navštívit, vedla-li je cesta přes Hamburk.Pánové Becquerel, Ebelmen, Brewster, Dumas a Milne-Edwards se s ním radívali o nejsložitějších chemických otázkách. Věda mu vděčila za skvělé objevy. Roku 1853 vyšlo v Lipsku jeho Pojednání o transcendentní krystalografii, kniha velkého formátu a s mnoha dřevoryty.A dodejme ještě, že můj strýc byl konzervátorem mineralogických sbírek ruského vyslance Struveho. Byla to sbírka evropského jména.Tento člověk mě tedy s takovou netrpělivostí volal k sobě. Představte si velkého a hubeného muže železného zdraví a mladistvě plavých vlasů, které mu z jeho padesáti let nejméně deset srážely. Velké oči mu bez přestání těkaly za pozoruhodnými brýlemi. Dlouhý a úzký nos se podobal nabroušenému ostří nože. Zlí jazykové dokonce tvrdili, že je zmagnetizovaný a že přitahuje železné piliny. To však byla čirá pomluva. Strýcův nos přitahoval jen šňupavý tabák, ale ten opravdu ve velkém množství.Dodám-li, že strýc chodil matematicky přesným, půl sáhu dlouhým krokem a že měl při chůzi pěsti pevně sevřené, což je znak prudké povahy, znáte ho už natolik, abyste nemusili toužit po jeho přítomnosti.Bydlel ve svém domě na Královské třídě, ve stavení napůl ze dřeva, napůl z cihel a se zubatou lomenicí. Okna vedla k jednomu z křivolakých kanálů protínajících nejstarší hamburskou čtvrť, kterou požár roku 1842 naštěstí ušetřil.Starý dům už byl trochu nakloněný, vystrkoval na kolemjdoucí břicho a střechu měl posunutou na ucho jako studentskou čapku. Svislost jeho zdí byla velmi sporná. Celkem se však držel ještě dobře, díky starému silnému jilmu zazděnému do průčelí a vysílajícímu na jaře kvetoucí větve do okenních rámů.Můj strýc nebyl na německého profesora nijak bohatý. Dům mu však patřil celý i s obsahem. Obsah tvořila strýcova neteř Greta, sedmnáctiletá půvabná dívka, dobrácká Marta a já. Já jako jeho synovec a sirotek jsem se stal pomocným preparátorem při strýcových výzkumech.Doznávám se, že jsem se s chutí zakousl do geologických věd. Měl jsem v žilách mineralogickou krev a u svých vzácných kamenů jsem se nikdy nenudil.Celkem jsme v domě na Královské třídě mohli žít docela šťastně, přes časté výbuchy jeho majitele, který se choval někdy drsně, ale neměl mě tím o nic méně rád. Neuměl však nikdy čekat a vždycky neobyčejně spěchal. Když v dubnu vysadil do květináčů v pokoji sazeničky rezedy a svlačce, chodil je každý den popotahovat za lístky, aby květiny rychleji rostly.Tak originálního člověka jsem musel poslechnout, a proto jsem se rozběhl do jeho pracovny.Strýcova pracovna vypadala spíš jako muzeum. Byly tam všechny ukázky nerostné říše se jmenovkami, dokonale roztříděny do deseti hlavních skupin.Všechny ty skvosty mineralogické vědy jsem dobře znal. Místo klackování s chlapci mého věku jsem leckdy raději oprašoval grafity, antracity, černé i hnědé uhlí, rašeliny, asfalty, pryskyřice a organické soli, přesvědčen, že je musím zbavit posledního zrnka prachu. A stejně i všechny kovy od železa po zlato, jehož relativní cena se ztrácela v naprosté rovnosti vědeckých druhů. A všechny kameny, z nichž by se byl dal postavit celý náš dům na Královské třídě, dokonce s jedním pokojem navíc, který bych si byl pěkně zařídil!Ale když jsem vstupoval do strýcovy pracovny, vůbec jsem na všechny ty divy nemyslil. Mou mysl zaujal jen strýc. Byl už vnořen do svého hlubokého křesla potaženého utrechtským sametem, držel v ruce jakousi knihu a s nesmírným obdivem ji prohlížel."To je kniha! To je kniha!" zvolal.Tento výkřik mi připomněl, že profesor Liddenbrock byl ve volném čase vášnivým sběratelem knih. Staré výtisky však měly v jeho očích cenu až tehdy, jestliže se nedaly sehnat nebo byly aspoň nečitelné."Nu, vidíš to?" řekl mi strýc. "Je to neocenitelný poklad, který jsem dnes ráno vyštrachal v krámku žida Hevelia.""Nádherné!" odpověděl jsem s povinným nadšením.To bylo rámusu pro starou zažloutlou knihu kvartového formátu, jejíž hřbet a desky byly zřejmě z hrubé teletiny a z níž vyčnívala vyrudlá záložka.Strýc však pokračoval s obdivnými výkřiky."Vidíš?" řekl a hned si sám odpovídal. "Není to krásné? Ano, nádherné! Jaká vazba! Otvírá se ta kniha snadno? Ano, protože zůstává otevřena na kterékoli stránce. Zavírá se dobře? Ano, protože desky s listy tvoří jeden celek, neoddělují se a nikde se nerozvírají. A hřbet nemá po sedmi staletích ani škrábnutí! To je vazba, na kterou by mohli být hrdí i nejlepší knihařští mistři!" Při těchto slovech strýc starou knihu neustále otvíral a zavíral. Nezbývalo mi než zeptat se na její obsah, ač mě to nijak nezajímalo."A co je to vlastně za knihu?" zeptal jsem se s dychtivostí příliš nadšenou, než aby nebyla předstíraná."Je to dílo Heimskringla od Snorriho Sturlusona," odpověděl mi živě strýc."To byl slavný islandský autor dvanáctého století. A tohle je kronika norských vladařů na Islandu.""Opravdu?" podivil jsem se, jak nejlíp jsem uměl. "Je to patrně německý překlad, ne?""Prosím tě!" vybuchl profesor. "Překlad! Co bych dělal s překladem? Kdo se zajímá o překlad? Je to originál v islandštině. V nádherné, bohaté a zároveň tak prosté islandštině, jazyku, který umožňuje nejrůznější gramatické variace a přepestré množství slovních obměn."Jako němčina," dodal jsem se značným štěstím."Ano," odpověděl strýc s pokrčením ramen, "ale s tím rozdílem, že islandština má tři rody jako řečtina a skloňuje podstatná jména jako latina!""A co litery této knihy? Jsou hezké?" řekl jsem, trochu vyveden ze své lhostejnosti."Litery? Kdo mluví o literách, nešťastníku? Jde tu přece o písmo. Ty myslíš, že to je kniha tištěná? Je to rukopis, hlupáku, rukopis! A to rukopis runový!""Runový?""Ano. Chceš, abych ti vysvětlil význam toho slova?""Ani mi nenapadne!" odpověděl jsem tónem člověka zraněného ve své ješitnosti.Strýc však pokračoval, aby mi proti mé vůli vysvětlil to, co jsem už dávno znal."Runy jsou psací písmo užívané kdysi na Islandu. Podle bájí bylo vynalezeno samotným bohem Odinem. Podívej se konečně a obdivuj se mu, bezbožníku!Je to písmo, které sestavil bůh!"Místo odpovědi jsem měl opravdu padnout na kolena, což se líbí bohům stejně jako králům, protože to je pocta, která je nepřivádí nikdy do rozpaků. Ale směr našeho hovoru změnila nová událost. Byl to objev špinavého Pergamenu, který vyklouzl z knihy a spadl na zem.Strýc se za tím cárem vrhl s lehce pochopitelnou zvědavostí. Dávný dokument, odnepaměti možná uschovaný ve staré knize, musil mít v jeho očích opravdu velkou cenu"Co to je?" zvolal.Hned nato rozložil na stole pečlivě kus pergamenu pět palců dlouhý a tři palce široký, na němž bylo ve třech sloupcích seřazeno jakési čarodějnické písmo. Uvádím jeho přesný vzhled. Chci, aby i čtenáři poznali ony podivné znaky, protože přiměly profesora Liddenbrocka a jeho synovce k nejpodivnější výpravě devatenáctého století.Profesor chvíli pozoroval řady písmen, pak si sňal brýle a prohlásil: "Je to runové písmo. Dokonale se shoduje s písmem v rukopise Snorriho Sturlusona. Ale co jen může znamenat?"Protože jsem runové písmo pokládal za výmysl vědců ke klamání světa, nijak jsem se nedivil, že mu strýc vůbec nerozumí. Aspoň jsem tak usoudil podle pohybů jeho prstů, které se počaly rychle zmítat."A přece to je stará islandština!" bručel si pro sebe.Profesor Liddenbrock se v tom musil vyznat, protože byl všemi pokládán za opravdového polyglota. Ne snad, že by byl dovedl plynně hovořit dvěma tisíci jazyky a čtyřmi tisíci nářečími, kterými se na zeměkouli mluví, ale značnou část jich skutečně znal.Před touto nesnází musel nezbytně podlehnout své prudké povaze. Předvídal jsem zuřivou scénu, ale v té chvíli hodiny na krbu odbily druhou hodinu.Zároveň otevřela Marta dveře pracovny se slovy: "Polévka je na stole!""K čertu s polévkou!" zvolal strýc. "K čertu s tím, kdo ji uvařil, i s těmi, kdo ji budou jíst!"Marta utekla. Já jsem se pustil za ní a ani nevím, jak jsem se octl na svém místě v jídelně.Chvíli jsem čekal. Profesor však nepřicházel. Bylo to, pokud se pamatuji, poprvé, co chyběl u obědového obřadu. A jaký to byl oběd! Petrželová polévka, omeleta se šunkou na šťovíkové omáčce, telecí pečené s třešňovým kompotem a jako zákusek mořští ráčci s cukrem, zalévaní výborným moselským vínem.Toho všeho zbavil mého strýce kus starého papíru. Jako oddaný synovec jsem pokládal za svou povinnost jíst za sebe i za něho. To jsem taky svědomitě učinil."Tohle se mi ještě nestalo," prohlásila Marta při obsluze. "Pan Liddenbrock není u stolu!""To je k neuvěření!""Je to předzvěst velmi vážné události," pokračovala Marta a pokyvovala hlavou.Podle mého mínění to nevěstilo pranic, nanejvýš strašnou scénu, až strýc zjistí, že jsem mu snědl oběd.Polykal jsem poslední ráčky, když mě z rozkoše nad zákuskem vytrhl zvučný strýcův hlas. Jedním skokem jsem se octl z jídelny v jeho pracovně.