Podívat se konečně do nějaké hodně vzdálené, přírodně i kulturně exotické a dostatečně chudé a zapomenuté země. To byl můj velký cíl, ale nejen můj. A tak se stalo, že se nás nakonec sešlo celých 9 (později 10) skautských veteránů a veteránek, kteří v průběhu ledna definitivně stvrdili svoji touhu po dálkách nákupem letenky Vídeň – La Paz. Do srpna jsme měli čas nastudovat mapy, průvodce a horské výstupy, což pro takové množství lidí nebyl problém. Spíš naopak. Každý by chtěl vidět trochu něco jiného. Takže se rychle vyvinula „horská“ skupina vedená Royem a Robim, která měla za cíl vylézt na všechny možné šestitisícovky a projít dlouhé horské treky. Naopak „městská“ skupina tvořená Smokem a Tuckem chtěla navštívit víc památek a měst. Všichni jsme se ale chtěli (doufám, že se nemýlím) aspoň na začátek prodírat Bolívií společně. A tak se taky stalo…
Celá naše návštěva Bolívie se dá rozdělit do několika oblastí:
La Paz
Po mnoha přestupech a jedné noci strávené na letišti v Sao Paulu se všichni netrpělivě těšíme na latinskoamerický ruch La Pazu. A město se nám hned ukazuje v celé své kráse. Jízda přeplněným taxíkem, procházka příkrými uličkami přeplněnými hustou a šíleně smradlavou dopravou (o chodnících a dopravním značení ani nemluvě) a pak už jen bolest hlavy a žaludek vzhůru nohama. Možná kvůli smradu, ale spíš kvůli nadmořské výšce 3600 až 4000 m. n. m…
Takže první dojem nic moc. Ale s postupem času při pozdějších návratech si na La Paz zvykám a musím uznat, že je velmi zajímavý a jedinečný. Až na pár vysokých paneláků – mrakodrapů v samotném centru je to taková Brněnská „kamenka“, ovšem žije v ní přes milion lidí, většinou indiánů. Domy jsou z cihel bez omítky, bez topení a veškerý život probíhá na ulici. Koupíte tu opravdu cokoliv, jen je potřeba zabrousit do správné čtvrti nebo ulice. Na jednoduchý oběd „almuerzo“ se dá zajít do špinavé ale velmi levné (10 až 20 Kč) jídelny. Ale dopřáváme si i půlku smaženého kuřete s hranolkama atd., která vyjde o něco dráž.
Hotel ve kterém bydlíme je pro turisty, má levný internet a cena je do 100 na noc.
Cordillera Apolobamba
Náš první výlet vede do nejodlehlejší části hor až k hranicím s Peru. Cesta do nástupní vesnice Pelechuco trvá přes dvanáct hodin, jede se po kamenité prašné silnici (typická Bolívijská). Samotný trek v horách zvládáme za týden bez průvodce ale taky částečně mimo správnou trasu. Překonáváme několik pětitisícových sedel a spoustu dalších nižších. Potkáváme pár vesniček z hlíny a kamení (a vlnitého plechu). Krom toho spoustu zlatokopů, kteří nás zasvěcují do své práce. „Zlatý důl“ to rozhodně není, borci všechno kutají ručně a nejlepší ložiska už dávno vytěžili Španělé. Je tu taky k vidění původní zemědělská činnost – stáda lam a vysoko položené kamenné ohrady, maso sušící se na slunci. Hory jsou dost vyprahlé ale počasí velmi stabilní, každý den je jasno, jen z hlubin Amazonie vždycky přichází mohutné mraky.
Cesta dál z Apolobamby je velmi „latinskoamerická“. Čekáme na autobus, který nám ale vůbec nezastavil. Pak půl dne ukecáváme chlápka s Jeepem, aby nás svezl. On chce moc peněz, nakonec se ukáže, že se do jeho auta vůbec nevlezem a k tomu nám pro jistotu řekne, že nesehnal dost benzínu. Nezbývá než se vrátit do La Pazu.
Pampa a prales
Po vyčerpávajícím treku vyrážíme na cestu smrti. Tak se jmenuje silnice, vedoucí z výšky Altiplana dolů do Amazonské nížiny, do městečka Rurenabaque. Náš terénní autobus řídil mladý černoch. Neskutáleli jsme se dolů ze svahu a silnice byla zacpaná v jednom místě kvůli opravě jen asi 2 hodiny, takže cesta dopadla velmi dobře. Naposledy prý spadl autobus do pralesa před půl rokem.
V Rurenabaque objednáváme výlet do pampy na tři dny, nakládáme Jeepy a jedeme k říčce Yacuma. Kolem ní se pak zbylé tři dny pohybujeme. Jsme vykrmováni výbornými jídly, která ještě dojídáme po Američanech. Spíme v dřevěné chatrči u řeky. Krom spánku a jídla pozorujeme život v pampě. Dalo by se to stihnout za jeden a půl dne, takže se dost nudíme, ale zážitky jsou pěkné. Veškerý život pampy je v zimě (období sucha) stažený k říčce. Pozorujeme krokodýly, kapybary, želvy, ledňáčky, hoaciny a další ptáky. Lovíme Anakondu a piraně. Na závěr se odvážnější jedinci mohou v řece plné krokodýlů a piraní i vykoupat. Prý je to OK, Guys.
Návštěva pralesa pak zabere jen jeden den, chodíme po cestičkách lesem a průvodce popisuje různé stromy, k čemu jsou, a tak dále. Těch obrovských pralesních velikánů je tu ale málo, prý už jich bylo hodně v minulosti vykáceno, teď je tu národní park.
Čtyři dny dole v nížině jsou na nás tak akorát, Kapybar a krokodýlů už máme opravdu dost a taky naše žaludky jsou zaplněné spoustou dobrých jídel. Krom toho nejsme Američani, kteří vydrží nechat si servírovat program i jídlo stále pod nos. Hlavně Roy už se nemůže dočkat zpátky do hor. Cesta smrti se už podruhé nekoná, protože neprší a my dostáváme lístky na malé letadlo do La Pazu. Let přes hory trvá jen asi půl hodiny, ale potvrzuje pravidlo, že čím menší letadlo, tím větší zážitek.
Huyana Potosí & Condoriri
Zdolat nějakou šestitisícovku je v Bolívii docela snadné. Jedna z nich – Huyana Potosí se nachází jen asi 30 km od La Pazu. Vyrážíme na ni, zatímco Smoke a Tuck jedou do Sucre a Potosí. Vrchol se podaří zdolat skoro všem… Jen já a Roy máme opět problém s výškou. Ještě večer v high campu (asi 5600) je mi úplně skvěle, ale další den ráno už lítají šavle. Přitom výstup není vůbec těžký, jen jedno překonání trhliny a pak prudce nahoru po sněhu.
Z Huyany pokračujeme ještě po trase treku Kondoriri k nižšímu ale krásnému hřebenu. Hory jsou tu samá skála a štěrk, velmi nehostinné. Krásné jsou až vyšší zasněžené polohy. Poslední dvě noci trávíme u laguny přímo pod horou Cabeza de Condor (hlava kondora), odkud podnikáme různé výšlapy, jak se kdo cítí.
Altiplano & Sajama
Největším turistickým lákadlem na Altiplanu je asi Salar de Yuni. Jedná se o největší solné jezero na světě o velikosti přibližně jižní Moravy. Výlet k Salaru je nutné podniknout Jeepem, takže si opět užíváme pohodlí a péči našeho průvodce. Salar je opravdu exotika, bílá placka z čisté soli a z ní občas vystupující skalnaté „ostrůvky“. Navštěvujeme ale i další zajímavosti zdejší velmi suché části náhorní plošiny, třeba jezera s plameňáky, různé sopečné útvary.
Pak už nám zbývá jen posledních několik dní a opět se dělíme. Holky odjíždí směrem k jezeru Titicaca na ostrov Slunce a my k nejvyšší hoře Bolívie Sajamě. Cestu nám trochu komplikuje několik dní trvající blokáda silnice, kterou se nám naštěstí daří napodruhé projet. Sajama je asi to nejdrsnější na konec, jak to má být. K hoře samotné se jde polopouštní krajinou pískem a prachem a to za silného větru. Samotný výstup do high campu je pak většinou po hodně prudké suti. V high campu večer shledáváme, že výstup nahoru není reálný.
Není tam skoro žádný sníh a k vrcholu je to ještě pěkně daleko (z 5700 do 6500). Ale i samotná noc na úpatí sopky je zážitkem a což teprve koupání v horkých pramenech dole po sestupu. Noc pak trávíme v soukromí u jedné paní. V pokoji pro hosty s jednou postelí nás spí 6, ale paní je spokojená a my taky. Vaří nám k večeří pstruha z místní řeky. Dost se divíme, kde se tu v tak vyprahlé krajině vzal.
Cestou zpět ze Sajamy Robi skrz skla přecpaného mikrobusu pořád fotí zvláštnosti okolní krajiny, což nám připomíná, že se náš pobyt blíží ke konci (a filmy ještě zbývají). V La Pazu nám zbývá den a půl volna, takže nakupujeme jídlo, koku, indiánské dečky, různé suvenýry, flákáme se po městě, někteří přes internet vyřizujeme nutné pracovní povinnosti, naposled žhavíme ICQ a emaily. Povídáme si o našich průměrných obyčejných starostech doma a moc se na ně těšíme. Cestování máme protentokrát dost.
Technické informace
Účast: Awasin, Činča, Konopka, Rejsek, Robi, Roy, Sáhib, Smoke, Šiška, Tuck, Paulína
Termín: srpen – září 2006
Cena letenky: 21 000,- Kč,
Útrata na místě: asi 400 USD,
Oběd v restauraci pro turisty: 50 až 100 Kč,
Oběd v místní restauraci: 10 až 25 Kč,
Ubytování v evnějším hotelu: od 40 do 100 Kč za noc,
Internet: 10 Kč za půl hodiny,
Očkování: žloutenka, žlutá zimnice, břišní tyfus.
Základní informace o Bolívii
Rozloha: 1 098 580 km2 (ČR 78 865 km2)
Přírodní poměry
Bolívie leží v Tropickém pásmu s převažujícím vlivem nadmořské výšky:
La Paz – průměrná teplota: leden 12°C, červenec 9°C,
roční úhrn srážek 555 mm (nadmořská výška 3600 m)
Santa Cruz – průměrná teplota: leden 25°C, červenec 21°C,
roční úhrn srážek 1275 mm (nadmořská výška 430 m)
Klima během roku:
léto (listopad až březen) – teplejší a vlhké,
zima (duben až říjen) – chladnější a suchá
Vliv studeného studeného Peruánského mořského proudu
nejsušší místo na Zemi – poušť Atacama v Chile
Historie
500 – 900 vrchol kultury Tihuanaco
Město Tihuanaco bylo kulturní a náboženské centrum tehdejší doby ve velké části Jižní Ameriky. Nejpočetnější byl národ Aymarů. Budovali rozsáhlé závlahové kanály, pěstovali brambory (stovky odrůd), dochovala se vyspělá keramika, stavební technika, umění. Zánik říše není přesně vysvětlen.
Období Inků (15. – 16. století)
Inkové, poslední domorodí dobyvatelé, přišli krátce po pádu Tihuanaca. Vrchol jejich civilizace nastal v 15. a 16. Století. Inkové řídili svoji říši z Cuzca (v dnešním Peru) na východ od dnešní Bolívie, na jih od Argentiny a Chile a na sever od Kolumbie. Jsou vyhlášení proslulými kamennými městy, dovedností ve zpracování zlata a stříbra. Měli dokonalý systém vládní a hospodářské politiky, sociální péče a obdivuhodnou komunikační a dopravní síť.
Doba Španělské vlády (16. – 19.st.)
Španělští konquistadoři, v čele s Frinciscem Pizarrem a Diegou Almagrem přišli do Ekvádoru v roce 1531 a během jednoho roku začali pronikat hlouběji do Jižní Ameriky. Tehdejší Inka Atahuallpa je přijal přátelsky v domnění, že to jsou poslové boha Virakoči. Během pouhých dvou let se celá říše rozpadla a rozdělili si ji španělští dobyvatelé.
V roce 1545 bylo objeveno stříbro na kopci Cerro Rico (Bohatý kopec) u Potosí. Město se rychle rozrostlo na 160 000 obyvatel, převážně dělníků v dolech, a stalo se ve své době největším a nejbohatším městem západní polokoule. Stříbrné mince z Potosí byly na lodích dopravováno do Evropy a po dvě staletí byly hlavním příjmem Španělské královské pokladny. Při těžbě přišly o život statisíce indiánských a afrických dělníků.
Na jihovýchodě byly v 17. a 18. století zakládány Jezuitské misie, které fungovaly v podstatě jako nezávislé státy a spravovaly obrovská území.
Boj za nezávislost (19. st.)
V roce 1809 začal v Bolívii (tehdy Horní Peru) ve městě Sucre (tehdy Chiquisaca) jihoamerický boj o nezávislost. Již na počátku 20. Let uspěl generál Simon Bolívar v boji proti Španělům a v roce 1825 byla vyhlášena nezávislá republika. Zásoby stříbra v Potosí však již byly z velké části vyčerpány a byly tu nepřekonatelné rozdíly mezi původními obyvateli a bílými přistěhovalci.
Země byla chudá a vlády nestabilní. Od roku 1825 zde bylo napočítáno přes 170 povstání a státních převratů (světový rekord). Bolívie tak během různých válek postupně přišla o téměř polovinu svého území a přístup k moři.
Současnost
1967 – v Bolívii zastřelen Che Guevara
80. léta – obnoven ústavní pořádek
90. léta – vlády se poprvé snaží řešit problémy indiánů
2005 zvolen prezidentem Evo Morales
Nejchudší země Jižní Ameriky - HDP na obyvatele: 2700 USD (ČR 19.500 USD)
Jediná země s většinou obyvatel indiánského původu (Aymarové, Kečuové)