Snad všichni víme, že skautské heslo zní: „Buď připraven!“ Co si však pod tímto heslem máme představit? K čemu všemu máme být připraveni?

Každý skaut, který se řídí svým heslem, musí být co nejlépe připraven na všechny nečekané situace – a to tělem i duší. Musíš být nejen dostatečně rychlý a silný, abys dokázal například doplavat v ledové vodě na břeh při převrhnutí člunu, ale je třeba mít také mnoho znalostí, které uplatníš tam, kde hrubé síle dochází dech. Je jasné, že sebevětší síla nikomu nepomůže rozdělat oheň z vlhkého dřeva. Stačí však mít dostatek zkušeností a už nás plamínky začínají hřát. Pokud stále jenom ležíš doma na pohovce a cpeš do sebe bábovku, tvoje nohy nebudou připraveny dojít na výpravě od vlaku k tábořišti a už vůbec ne dobíhat vlak na zpáteční cestě. Připravenost se týká také dostatečného vybavení na výpravě. Většinou si nutnost určité části vybavení uvědomíš až tehdy, když doplatíš na to, že jsi ji ráno do batohu nenabalil.

Siouxští indiáni měli toto přísloví: „Člověk se musí popálit, aby se naučil, že má nechat oheň na pokoji.“ Ten, kdo si nevezme pláštěnku, protože ráno přece bylo tak pěkně (nebo v horším případě proto, že ji zapomněl), hledí v odpolední dvouhodinové bouřce smutně do kaluží, třepe se zimou a celou dobu myslí na to, že příště ji už opravdu nezapomene. To se však netýká jen pláštěnky, ale také šátku, náhradních ponožek, kápézetky, hadráků a vlastně všeho předepsaného vybavení na výpravu. Ne nadarmo se u Traperů na každé dvoudenní výpravě vybavení kontroluje, jedná se o opravdu důležitou věc. Na Divokém západě byl rozdíl mezi nezralým zelenáčem a pravým zálesákem určen právě mírou zkušeností v různých činnostech. Až tehdy, když byl zelenáč připraven přežít ve volné přírodě a ještě k tomu prokázat nějaký hrdinský a ušlechtilý čin, až tehdy se stával skutečným zálesákem. Člověku, který se dobře připraví na obtíže, se povede lépe než nepřipravenému. Dobře to věděl Roald Amundsen, polárník, který jako první stanul na jižním pólu, když řekl: „Štěstí přeje připraveným.“

V létě 1961 se na nejvyšší hoře Evropy odehrála tragedie: sedm vynikajících horolezců se pokusilo na Mont Blanc vylézt dosud neprostoupenou cestou – centrálním Freneyským pilířem. Po dvou dnech náročného lezení se dostali kousek pod vrchol a když se chystali na noc, překvapila je nečekaná sněhová bouře. Až do půlnoci stáli na malých plošinkách přivázaní ke skále a neustále byli zasahováni vedlejšími elektrickými výboji blesků. Jeden z horolezců byl zasažen bleskem přímo a na několik sekund upadl do bezvědomí. Když po půlnoci bouře ustala, začalo silně sněžit. Druhý den dopoledne se obloha vyjasnila a vyčerpaní horolezci se rozhodli pro odpočinek – k vrcholu vyrazí další den ráno. Avšak v noci přišla další bouře s ještě horšími následky. Ráno se už ani nevyjasnilo a mráz, sněžení, mlha a vichřice je trápily dál. Po dvou dnech a třech nocích ve vichřici se pokusili pokračovat ve výstupu, avšak skálu pokrývala tak silná vrstva námrazy, že jedinou možností záchrany byl sestup. V pokračující vánici tedy vyčerpaní horolezci slaňovali celou stěnou dolů. Na úpatí stěny, odkud do chaty bylo ještě velmi daleko, však zapadli více než po pás do sněhu, který jim sebral další zbytky sil. Při následném dva dny trvajícím sestupu zahynuli na vyčerpání a podchlazení čtyři z původních sedmi horolezců. Tři, kteří přežili, byli zcela vyčerpaní a utrpěli četné omrzliny. Jak souvisí tato horolezecká katastrofa s naším povídáním o skautském hesle? Horolezci nebyli na takový zvrat počasí připraveni: jejich tenké přístřešky roztrhal během několika okamžiků vítr a to málo oblečení, které měli, se brzy promočilo a ztvrdlo mrazem. Zásoby jídla měli daleko menší, než aby mohli jíst celých sedm dní výstupu. Ale v tomto příběhu najdeme i důkaz kamarádství: Jeden z těch, kteří přežili, italský horolezec Walter Bonatti měl více sil než ostatní a mohl sestoupit sám. Kdyby nečekal na své kamarády, zřejmě by do bezpečí dorazil dříve, méně vyčerpán a bez omrzlin. Dorazil by však do bezpečí sám. Jen díky tomu, že byl připraven pomoci svým kamarádům i za cenu vlastního života, zachránil dvěma z nich život.

A nyní se právě dostáváme k nejdůležitější části všech věcí a situací, na které máme být připraveni. Už nebudeme mluvit o vyčištěných pohorkách a neděravé pláštěnce, ale řekneme, že máme být připraveni konat dobro, a to i tehdy, když se nám zrovna moc nechce. Skautský slib nám dokonce upřesňuje, o jaké dobro jde: „… být připraven pomáhat vlasti a bližnímu.“ Zkus si nyní odpovědět na následující otázky: Jsi dostatečně zdatný na to, abys zachránil život tonoucího člověka? Jsi dostatečně odvážný na to, abys pomohl mladšímu kamarádovi proti přesile? Máš tolik znalostí ze zdravovědy, abys pomohl zraněnému člověku? Pokud odpovídáš pokaždé ano, vymysli další podobné otázky a hledej ty oblasti, ve kterých si nejsi úplně jistý. Tyto své schopnosti, znalosti a vlastnosti se snaž cvičit. Dá se však říci, že nikdy nebudeme připraveni na všechny nebezpečné situace. Záleží ale na tom, jestli se snažíme v tomto směru zdokonalovat. I dospělý skaut se něčemu neustále učí, aby mohl pomoci lépe a účinněji než před týdnem, před měsícem, před rokem.

A ještě jedna otázka: Pokud se budu celý život snažit být více a více připraven, mám být nakonec připraven na všechno? Správná odpověď zní kupodivu: „Ne.“ Když se však pořádně zamyslíme, zjistíme, že to je vlastně jednoduché a jasné. Máme být připraveni na konání dobrých skutků, máme být připraveni dělat věci s dobrým úmyslem a s dobrým cílem. Žádný skaut se samozřejmě nebude připravovat na nějaké nečestné jednání – jak někomu ublížit, jak někoho obelstít nebo podrazit. Pokud někdy nebudeš vědět, jestli bude cíl tvé práce dobrý nebo špatný, vzpomeň si na část junáckého slibu, o které jsme již mluvili: pomáhat vlasti a bližnímu. Málokdo ví, že zakladatel českého skautingu Antonín Benjamín Svojsík kromě hesla „Bud připraven,“ uvádí ještě tři „jiná“ hesla junáků: „Vlastní cestou! Napřed povinnost, potom zábava! Vlast především!“ Zapamatuj si alespoň jedno z nich a snaž se jím ve svém životě řídit.

Přečti si báseň Pozdrav, kterou napsal skautům básník Viktor Dyk. Nejlepší bude, když si ji opíšeš na samostatný papír a vložíš do pracáku, budeš se tak k ní moci občas vracet.