Tento text vnikl na základě jednoho prázdninového výletu do bulharských hor Rila a Pyrin v srpnu 2001. Chtěl bych proto poděkovat všem jedenácti účastníkům této expedice za jejich mnohé podněty do Bulharských her. Tito si možná při čtení občas vzpomenou na ty krásné i dobrodružné chvíle, které strávili ve zmiňovaných pohořích, zatímco ostatní čtenáři zas možná nebudou místy rozumět, chápat, či snad dokonce věřit.

Pokud máš zájem o konkrétní a praktické informace o expedici, či Bulharsku vůbec, pak tvoje dotazy rád zodpovím na adrese: awasin@physics.muni.cz, protože takovými fakty článek nehýří. Ale jinak jsou Bulharské hry pro všechny bez rozdílu. Tedy pro všechny, co se alespoň někdy rádi toulají po blízkých i vzdálených krajích, nikoli proto, že hledají doklady či utíkají před policií, ale prostě proto, že se jim chce.

Hra první – hra na cestování v prostoru i čase

Většinou, když odcházím z domu, nevážím svoje zavazadla. Toho dne jsem to ale udělal, a to byla známka toho, že se bude dít něco mimořádného. Budeme hrát naši první hru – na cestování v prostoru a čase. Chceš‑li si ji se mnou zahrát, pak dobře poslouchej. Vezmi si ten největší batoh, co máš doma, a skládej do něj pečlivě věci. Až bude úplně plný, že nepůjde zapnout, tak si ho nasaď na záda a jdi na autobusové nádraží. Tam si vyber autobus, co jede někam na východ a naše hra může začít. Podle základního pravidla cestování v čase jsme zvolili cestu do minulosti – tedy východním směrem, později ti řeknu proč. Až budeš sedět v autobuse a uhánět nekonečnými maďarskými rovinami, vracíš se v čase asi o dvacet let zpátky do doby tuhého socialismu, kdy nás od Alp a jiných západní pohoří dělila neprostupná hranice ostnatého drátu. Tehdy tudy do slavných pohoří Rily a Pyrinu cestovala většina horstvachtivých turistů, jako jsi ty. Až přijdou kontroly na hranicích a až konečně vystoupíš na špinavém nádraží plném starých autobusů, budeš v minulosti se vším všudy.

Až se budeš vracet zpátky, budeš se těšit na opravené silnice, pořádek na ulicích a policejní hlídky, které vybírají pokuty, nikoliv úplatky. Tvojí hlavou se bude s blížící se státní hranicí šířit radost, jak je ta naše vlast pěkná. Tak proto je lépe cestovat na východ.

Hra druhá – úřednická

Úřednická hra je velmi známá a stará hra. Budeš‑li však tuto hru hrát ve vzdálených zemích, kde se kýve hlavou úplně opačně než u nás a jediná věta, kterou jsi se z místní prazvláštní řeči zatím naučil je „Máte pěkné nohy,“ může pro tebe být i tato hra velkým dobrodružstvím. Pro ty, co už pravidla úřednické zapomněli zopakuji, že cíl hry je prostý – sehnat co nejvíc razítek. Razítka se většinou shání v nějakém městě a časový limit bývá kolem jedné hodiny. My jsme ale podmínky úřednické přizpůsobili našim schopnostem a místním tvrdým podmínkám. Razítka nesháníme ve městech ale v horách, kde někdy za celý den nepotkáš jediného člověka, a i kdybys potkal, razítko u sebe mít jistě nebude. Úřední otisky hromadíme po celou dobu našeho pobytu do speciálních karet s názvem „přihlašovací povinnost cizinců“, které jsme dostali na hranicích – dobře připravená hra! A to ještě není všechno. Pokud se ti ve hře nebude dařit, nebo dokonce kartu s razítky ztratíš, celníci tě nepustí ze země a budeš jim muset koupit hodně kartonů cigaret, aby jsi nakonec domů odjel. Proto sbírej, kde to jde, a získaných razítek si važ. Svůj první úspěch můžeš oslavit třeba pořádně velkým melounem, určitě si ho zasloužíš…

Hra třetí – hra na přírodovědce

Asi každý cestovatel se těší na to, že při svém putování objeví rostliny, zvířata a vůbec nejrůznější přírodní jevy, které by ve svojí domovině hledal jen těžko. Hned na samém začátku našeho stoupání prudkou a vyprahlou strání z města Melnik jsme potkali v trávě želvu. Že by první setkání s místní cizokrajnou faunou? Po krátkém rozhovoru (nikoliv s želvou ale s ostatními členy naší výpravy) ovšem trochu zklamaně připouštím, že spíš někomu utekla, protože tady přece želvy nežijí. Večer, teď už pořádný kus cesty od Melniku, jsem potkal v křoví dvě želvy. Tak přece sem patří, …nebo šlo o hromadný útěk? Mnohem později, bylo to už v pohoří Rila, nám zase cestu na hřeben znepříjemňovala jakási neznámá horská bylina, která nám sahala po kolena až po pás (jak komu). Této agresivní potvoře vůbec nestačilo, že zaplavuje širé okolí a ještě zabrala i úzkou pěšinu, která byla určena pro nás. Při prodírání jsem se těšil, že až zastavíme, tak se konečně dozvím, jak že se tato jemná rostlinka, která kromě toho, že mě poškrábala nohy, ještě navíc pěkně smrdí, jmenuje. Těšil jsem se proto, že mezi námi bylo několik vzdělaných přírodovědců, kteří nevěděli nic o želvách, protože se specializují jen na rostliny. Ale odborníci zas nevěděli a to znamenalo, že muselo jít o skutečně exotický a neznámý druh, proto nezbylo, než abych rostlinu pojmenoval já. Začal jsem jí tedy říkat Pruda horská.

Tak už víš, jak se hraje hra na přírodovědce? Při objevování, prozkoumávání a bádání o neznámých druzích všeho možného, co na své cestě potkáš, zažiješ spoustu legrace a zábavy. Musíš ale chodit s očima otevřenýma a musíš být přírodě blízko. Nejlíp se prozkoumává zevnitř. Prudký svah poznáš, když ti do něj spadne batoh, neprostupnou kleč když do ní míříš vykonat potřebu a bažinu zase až když se stane součástí tvých jinak zaručeně nepromokavých bot. Lehká neznalost přírody, kterou procházíš, je při hře na přírodovědce velkou výhodou, ale nevyháněj kvůli tomu vzdělané přírodovědce ze své výpravy, oni ti jistě hru nezkazí, tak jako ji nezkazili ani mně v Bulharsku. Na závěr připojím ještě krátké, leč důležité upozornění. Pokud to se svým nadšením pro hru přeženeš a do divočiny plné nástrah vyrazíš bez jakýchkoliv znalostí, může se pro tebe hra na přírodovědce stát z příjemné zábavy lehce noční můrou. Až ti bude tři dny špatně z neznámých bobulí, kterým je úplně jedno, že jsi je pojmenoval bobulky jedlé, a nebo si postavíš stan na břehu Tichého potůčku, jehož mocný proud ti po noční průtrži odnese nejen spaní, možná pojedeš příště radši do slušně vybaveného hotelu.

Hra čtvrtá – hra na jediného člověka na Zemi

Stoupáš celý den do opravdu prudkého kopce, batoh na zádech tíží stejně jako pohled vzhůru na nekonečný svah a tempo těch před tebou je ostré asi jak paprsky slunce, které až nezvykle rychle mění barvu tvé pleti do červena. Svačina i oběd jsou už dávno snědeny a tak se začíná většině jindy tak veselých chodců zdát, že už se opravdu není nač těšit. Do toho všeho se ještě kdesi z ohromné dálky před tebou ozývá veselé juchání fyzicky zdatnějších členů výpravy a jejich leckdy upřímná snaha pozvednout tvou náladu tím, že se chovají, jako by byli na procházce v parku, ti připadá jako nelidská drzost, která ti bere poslední zbytky dechu, které ti ještě zbývají. V takové chvíli přichází na řadu naše další hra. Už sám název napovídá, že hra na jediného člověka na Zemi není vůbec lehká, ale kdo tuhle hru zvládne, budou jeho společná putování ve dvou a více členných skupinách nejen pro něj mnohem krásnější. Stačí si v tu chvíli představit, že právě ty jsi tím jediným člověkem na Zemi, Všechno kolem je tady pro tebe. Horský hřeben, vyšlapaná cesta, láhev s vodou, čokoláda Milka, kterou máš v batohu. Lezeš do kopce, když chceš, tak se zastavíš, napiješ se, zbodneš Milku, rozhlédneš se po kraji a jdeš zas dál. Nebo si řekneš, že teď půjdeš rychle, protože už chceš být nahoře. Zkrátka se chováš jako vždycky, jsi přece jediný člověk na Zemi. Až přijde ten správný čas, můžeš hru slavnostně zakončit, jsi vítěz!

Hra pátá – na překonávání rekordů

Po několikadenní cestě jsme se konečně přiblížili k nejvyšší hoře Pyrinu, která se jmenuje Vichren. Večer jsme spali nad údolím, ze kterého se stoupalo na vrchol Vichrenu, a čekal nás opravdu náročný den. Přestože jsem si ten den několikrát zahrál na jediného člověka na zemi a moje nohy byly toho večera obzvláště dřevěné, začínal jsem se pomalu těšit, že si zase po dlouhé době zahrajeme hru na překonávání rekordů. Když jsem další den dokončil prudký sestup k chatě pod Vichrenem, tak mě nohy bolely asi stejně jako předchozí den. A to jsme sestoupili, jenom proto, abychom mohli začít stoupat. Ale hned jak jsem nastoupil do kopce, začalo se všechno zlepšovat. Čím blíže jsme byli k vrcholu, tím radostněji jsem stoupal nahoru a těsně pod vrcholem už jsem skoro utíkal! Komu se to zdá nemožné, ten nikdy nehrál na překonávání rekordů. Stoupali jsme totiž na nejvyšší horu Pyrinu, která se tyčí do výšky 2915 metrů nad hladinu moře, což je o pouhých deset metrů méně než je nejvyšší hora Bulharska i celého Balkánského poloostrova Musala (jejíž vrchol jsme těsně minuli). Až si budeš chtít na překonávání rekordů zahrát taky, tak se musíš dopředu trochu připravit, tedy zjistit co nejvíce věcí, ve kterých je tvůj cíl NEJ a v případě vysoké hory přidat seznam spousty slavných vrcholů, nižších než je ten tvůj. A pak nezbývá než stoupat a v duchu odškrtávat pokořené kopce, stejně jako já, když jsem stoupal na Horu Vichren – Sněžka (1602), Gerlach (2655), Triglav (2863), Olymp (2911) – a jsme nahoře!

Hra šestá – hra se slovy

Šestá hra je odpočinková, taková oddechovka po té záplavě psychicky náročných horských her. I naše skautská expedice měla vyhrazen den pro odpočinek. Ne, že bychom ten den šli méně kilometrů, to v žádném případě! Ale abychom se z těch krásných horských scenérií dočista nepomátli, věnovali jsme tedy tento odpočinkový den chůzi po rovné a dlouhé silnici. Takový pochod je jako dělaný pro naši skautskou hru se slovy. Úkolem je najít co nejvíc slov, kterým když se oddělá jedno písmeno, tak vznikne slovo jiné. Například slovu Ovoce odděláme O a vznikne slovo Ovce. My jsme tuto známou skautskou hru trochu poopravili a to tak, že se mohly používat jenom názvy míst, která jsme na naší cestě navštívili. Vzhledem k tomu, že jsme se právě nacházeli v sedle Predel, nebyla hra až tak těžká, jak by se mohlo zdát.

Hra sedmá – hra na život a na smrt

I tuhle drsnou a nebezpečnou hru jsme v Bulharsku vyzkoušeli a myslím, že se i trochu povedla. Ze sedla Predel nás totiž čekalo dlouhé stoupání na hřebeny Jižní Rily. Zpočátku jsme stoupali pohádkovým lesem, který byl zcela zaplaven plantážemi malinových keřů tak vysokých, že stačilo jít po cestě a ve správnou dobu otevřít pusu. Už se zdálo, že hra je zmařena, ale les naštěstí zanedlouho skončil a začal výstup zarostlým a nepřehledným terénem s výhledem na nejbližší část hřebene – ideální místo pro naši hru. Před kopcem se musí skupina rozdělit na dvě části. Do té první se zařadí ti zlomyslnější zdatnější horalové a do té druhé citlivější a méně odolní jedinci (ideální je tedy rozdělení na muže a ženy). Poté zdatnější skupina vyrazí napřed a hlava nehlava upaluje na hřeben. Jakmile dorazí na místo (nejlépe zdánlivý vrcholek), které je dobře vidět z velké vzdálenosti, zastaví se, sundá batohy, zuje boty, začne svačit, zkrátka udělá si pohodu. Jakmile se druhá skupina přiblíží nebezpečně blízko, tak se rychle sbalí a prchají dál do kopce. Tento postup se opakuje, dokud nepřijde skutečný vrchol. Jakmile se skupiny na vrcholu setkají, nastává očekávané vyvrcholení celé hry na život a na smrt. Není‑li přátelství horalů tuhé a léty prověřené, tak se může stát, že je to poslední hra, kterou si spolu skupina zahrála. Musím říct, že jsem ještě nikde neviděl tak dobrý terén pro tuhle hru, jako právě na oněch jižních svazích Rily.

Hra osmá – na Prokopa Diviše

Hru na Prokopa Diviše jsem si toužil zahrát už strašně dávno, a tak jsem měl ohromnou radost, že se mi to na holých pláních Rily konečně povedlo. Jednoho dne nás na oběd zastihla bouřka, a tak jsem neváhal, rozdělal jsem hliníkovou tyčku od stanu, namířil ji k temně černé obloze a už jsem uháněl po pláních. Musím říct, že napoprvé se hra docela povedla, i když jsem sršel zatím jen radostí. Později jsme na své cestě potkali speciální stavbu, kterou jsem nazval hlásič blesků. Byl to takový velký hromosvod uprostřed velké travnaté pláně opatřený zvonky, které v případě zásahu zvonily. Tento stroj jsme však v činnosti neviděli, i když mnoho nechybělo, před jednou bouřkou jsme zrovna utíkali. Bouřky jsou vůbec v Bulharsku na denním pořádku. Nad teplými údolími se rychle tvoří bouřkové mraky, které pak vítr posune nad hory a už se blýská.

Hra devátá – na strach

Když jsme slézali z kopců k Rilskému monastýru, zvolili jsme přírodovědecky nejzajímavější cestu, totiž bez cesty. Velmi jsme se snažili vyhnout průzkumu kleče zevnitř a tak jsme pro změnu prozkoumali pravou přírodní suť. Ta, po které vedou cesty je totiž na rozdíl od té nedotčené taková usazená a stabilní. Pokud máš na zádech těžký batoh a v nohách desítky kilometrů, může být jediné zaváhání v tomhle terénu osudové. Po překonání téhle překážky jsme vymysleli úplně novou hru – na strach. Má‑li totiž člověk strach, tak přestane vnímat některé jiné pocity, jako například bolest. A proto pokud chceš svoji bolest zahnat, není nic jednoduššího, než se začít bát. Ale co když už je nebezpečná suť za námi? Proto jsme vymysleli hru na strach. Cestou dolů jsem tedy vyprávěl tak děsné horory s vysokohorskou tematikou, že bolest už byla ta tam. Hra bohužel neskončila nejlépe, protože některé části hororu se splnily. Ztratili jsme se, začala bouřka a svah byl stále prudší. Večer jsme se všichni úspěšně setkali u kláštera a sdělili jsme si vzájemně svoje zážitky. A tak se nakonec z nepříjemnosti stal zážitek, na který se dlouho vzpomíná, a myslím, že tak to má být.

Hra desátá – seznamovací

Seznamovací hra bude poslední, kterou si spolu zahrajeme, i když je to hra která probíhá po celou dobu, kdy procházíš neznámými zeměmi a obdivuješ všecky ty krásy kolem sebe. Ať už jsou to všude stejně pěkné hory, nebo pokaždé jinak pěkná města. My jsme cestovali po Bulharsku pouhých 14 dní a přesto jsme spolu strávili víc času, než by tomu bylo v Brně za několik měsíců. Takže jsme kromě té spousty kopců, hor, lidí i měst poznávali taky sebe navzájem. Neznám lepší příležitost, jak někoho poznat, než vyrazit s ním někam daleko za dobrodružstvím.

Když jsme hráli mariáš v cizím stanu a jeho obyvatelé museli zůstat venku úplně sami, když jsme každé ráno vyspávali, zatímco v ešusech už bublala polívka, když jsme vyšetřovali, kdo zabírá nejvíc místa ve stanu, když jsme se rozhodovali, jestli jít kratší a lehčí cestou, nebo radši delší, ale zato těžší, když jsme se hádali, jestli sníst čokoládu nebo ne, když jsme drželi bezÉčkovou dietu, když jsme řešili, jestli budou v lázních lázně, jestli obědvat na kopci nebo v sedle, nebo když jsme nic neřešili, protože řešili jiní a byli zrovna moc daleko,… Zkrátka všechno, co jsme spolu zažili je obrovská hromada zážitků, kterou musíš hodně krát přeházet lopatou tam a zpátky, abys v ní našel ty správné kousky poznání o sobě i ostatních. Ale věř, že ty kousky které najdeš, se ti budou hodit, seznamovací hra se totiž nedá hrát po telefonu, v hospodě, ani na výletě někam za Brno.

Omluva na závěr

Na závěr bych se chtěl omluvit všem, které jsem v článku, i když nepřímo, pomluvil a také těm, co se možná právem domnívají, že jsem jen tupě a nevkusně znevážil dílo svých předchůdců. Ano, na své slavnější kolegy prostě nemám a dodnes jsem z toho trochu Nevrlý.