Kdyby se mě někdo zeptal, jak to asi ve skautu vypadá, nejspíš bych zruinoval všechny jeho dosavadní představy poukázáním na aktivitu vykonávanou sobotního dopoledne.

Představte si skupinu lidí různého věku se svázanýma rukama, jak běhají, vydávají podivné zvuky, vrážejí do sebe a někdy taky lezou po sobě nebo na stromy. Tato prazvláštní aktivita měla znázorňovat lov na takzvané „palokany,“ jež probíhá asi nějak takto: 1. převlečte se za palokana, 2. vyberte si jednoho palokana a začněte ho pronásledovat, 3. zatáhněte palokana za ocas, 4. seberte palokanní trus, jež vaše oběť vyprodukuje. Když jsme výkaly tohoto tvora směnili v kuchyni za polena, následovala všemi tolik oblíbená zálesácká abeceda.

Ku mému podivu jsme tuto zkoušku do hodiny splnili úplně všichni a zbytek času jsme si četli Thorinův úchvatný časopis Gól, jež je pln zajímavých informací, jako třeba proč si nechal Messi obarvit vlasy na blond. Myslím, že bylo překvapeno i vedení, a protože toho ještě nebylo málo, museli jsme naplnit jednu banánovou krabici dřevem.

Pak byl oběd, ale paměť mi neslouží tak dobře, abych si pamatoval, co jsme přijímali za potravinu, tak ho přeskočím.

Po obědě jsme měli za úkol spálit naše nasbírané dřeviny. V průběhu pálení jsme vytvářeli standarty aneb barevné tyče. Moje tyč mi zabrala na vyrobení dosti času, proto mě i dosti zarmoutilo, že se zbytku týmu a vlastně vůbec nikomu nelíbila. Chjo. Ale dost bylo sebelítosti. Potom, co se všichni vysmáli mé tyči… Řekl jsem dost!

Dobře, takže potom následoval turnaj družin v revoluční a inovativní hře jménem… Vlastně ani nevím, jak se jmenuje. A Jestli vůbec jméno má. To je ale jedno. Spočívá v tom, že se musíte strefit pytlíkem plným lískových ořechů (aspoň myslím) do otvoru mezi dvěma tyčemi z trojnohy. Zároveň mají hráči za pasem šátky, které může nepřátelský tým vytrhávat. Tahle hra mě dost bavila a myslím, že by mohla mít ve světě úspěch. Ale asi je lepší, že ji nikdo jiný nezná. Večer se potom už nic moc nedělalo a mně dochází místo na papíře, takže to tady utnu.