Já, Chepru, jsem si vybral téma slohu hlídka. Tohle téma není na táboře zrovna moc oblíbené a člověk má v sobě mnoho pocitů – dobrých i špatných. V tomto slohu bych chtěl upozornit na pár pocitů na hlídce i před hlídkou, které se dají napravit a tím pádem si trochu zpříjemnit hlídku.

Znáte ty pocity, když na ranním sněmu říkají, že vaše skupinka má hlídku? Říkáte si: „Ježiš marja, to mě zase bude budit a rušit můj spánek nějaké vlče někdy o půlnoci.“ To se mi fakt nechce, ale co, nic s tím neudělám. Nakonec celý den přečkám v pohodě, ale když už se blíží večerka a ten čas ubíhá nějak pomalu, říkám si, abych to už měl za sebou.

Po večerce ležím ve spacáku a nemohu spát, stejně mě za chvíli vzbudí nějaký Dingo… Konečně usnu a spím a spím. „Chepru, máš hlídku,“ řekl potichu Hagin s baterkou v ruce. Po době, co jsem se oblékl, jdu s Haginem k jídelně. Ach jo, mám hlídku od dvou do tří. Až uběhne asi pět minut, jde Hagin spát a já jsem „sám ve tmě“. Čeká mě jedna hodina hlídání.

Obcházím kola, podsaďáky, týpka, jídelnu, až ke kuchyni a zjistím, že mi to zabralo jen dvě minuty. Rozhlédnu se kolem a někde vidím siluetu, co vypadá jako holčička z hororu kruh – Samara. Ve skutečnosti to je ale nějaký strom. Občas něco uslyším, ale je to zase jen vítr. Jen kdyby nekvákaly žáby, protože to zní dost divně. Hlídka se mi krátí a já jsem si zvykl na noční prostředí.

Některé pocity nelze vyjádřit a většinou jsou to ty špatné. Po předání hlídky někomu jinému odcházím do týpí a jsem rád, že mám zas na pár dní pokoj. Ležím ve chladném spacáku. Jsem šťastný, jsem šťastný a cítím úlevu. Už se těším na noci bez starostí.

A jestli chcete slyšet nějaké ponaučení, tak je to to, že se nedívejte na horory před táborem. Při psaní jsem si uvědomil, že hlídka není tak strašná, jen má člověk strach. Nejhorší na hlídkách je začátek. Jen stačí splynout s nočním prostředím.