Tajemnou a zakletou, já zrcadlovou chodbu zřím, v podsvětí mých snů zdá se vyhloubena, pustá je, nohou lidskou nikdy nedotčena, roku běh nezná, nehybná bezčasím. Znám pověst zrcadlovou, v níž na místo slunce nad ostatky prabytostí bdí jen řada svící, ta pověst sama ze sebe se odvíjející však nikdy, nikdy nedojde do konce… Armorika – vždy mi na paměti vytane mrholení a hukot vln valících se na rozeklané kamenité břehy. A barvy Bretaně, vzpomínám, šedá a bílá – a samozřejmě aqua marina, jak jinak. Dotkl jsem se ostruhou koňského boku a zamířil směrem k dunám. Drobné kapičky, tak jemné, že ani nevsakovaly, usazovaly se jako jemný, hustý poprašek na sukně mého pláště, na koňské hřívě. Orosené kovové součásti výstroje ztratily lesk. Nad obzor vyplouvala těžká, potrhaná, šedobílá mračna a hnala se oblohou nad pevninu. Vyjel jsem na návrší porostlé trsy tuhé, šedavé ostřice. Tam jsem ji spatřil – černou siluetu na pozadí nebe, nehybnou jako sochu. Popojel jsem blíže. Kůň kráčel s námahou: déšť ještě neprosákl moc hluboko a tenká vrstva pevnějšího vlhkého písku se bortila pod kopyty…

O víkendu 24. – 25. 11. jsme vyrazili po stopách neznámého rytíře. Spis, jež se nám dostal do rukou, hovořil o jeho pouti nedaleko Armoriky, tudíž i my jsme tam vyrazili. A navštívili jednu z jejích nejstarších a nejznámějších částí. Právě zde se nám také podařilo zjistit více informací o tajemném rytíři. Po nalezení čtyř zasutých vzpomínek jsme se dozvěděli, že rytíř zde hledal keltský poklad. S vidinou tučné zlaté kořisti jsme tedy pokračovali dále do vnitrozemí po červené značce a doufali.

Po mnoha a mnoha krocích, kdy mnozí z nás padali vyčerpáním a morálka upadala, dorazili jsme na místo známé turnajovými souboji. Nedalo nám to a jednoho takového jsme se také zúčastnili, i když s mírně pozměněnými pravidly. Přece jen jsme nechtěli, aby nám u toho někdo přišel o hlavu. Z kolbiště jsme pokračovali dále, až na pobřeží, kde se neplatilo ničím jiným než kořením. To bylo trochu problematické. Peněz jsme měli dost, ale kdo s sebou vozí koření? Nu, nechali jsme se tedy najmout několika přepravními společnostmi a za chvíli jsme vydělali dostatek koření, abychom si mohli najmout loď a pokračovat v našem hledání keltského pokladu. Po náročné plavbě jsme zakotvili u neznámého ostrova, kde jsme provedli tajný rituál s ulovenou lítou bestií zvanou „Vačice“ a podařilo se nám tím upokojit místní domorodce, kteří nám umožnili cestovat dál.

Tou dobou již začal nastávat soumrak a rozhodli jsme se, že si zřídíme tábor. To jsme jakožto zběhlí dobrodruzi zvládli za kratičký okamžik a jen co se kuchtík Gibbs dal do práce, pomlaskávali jsme spokojeně nad těstovinami a olivami. V noci jsme se ještě vydali na průzkum okolí, který byl však přerušen jistou nehodou. Přiběhl za námi muž jenž měl poraněnou ruku. Nakonec z něj vylezlo, že nebyl sám, a o kousek dál leží jeho kamarád se zlomenou nohou. Dokonce ani to ještě nebylo všechno. O kousek dál byl další se střepem v ruce, další měl poraněné břicho a poslední měl dokonce tepenné krvácení. Všechny jsme ošetřili, jak nejlépe jsme uměli. Nu, co k tomu říci? Do příště budeme chytřejší a zručnější.

Ráno, za prvních ranních paprsků, kdy bylo možno sledovat stopy rytíře, jsme opět vyrazili. Ke sledování jsme využili i nejmodernější technologie v podobě google glasses, ale ukázalo se, že existuje dobrý důvod, proč se ještě neprodávají. Začali jsme tedy opět více důvěřovat vlastním očím a zanedlouho jsme dorazili k cíli naší cesty. Bohužel takový poklad není možno jen tak sebrat, neboť byl chráněn čtyřmi strážci, kteří rozhodovali o tom, jestli jsme pokladu vůbec hodni. Museli jsme se naučit zpaměti celou báseň a teprve ta nám otevírala možnost získat poklad. Nebyla vůbec jednoduchá: „Srdce tvoje zvonem buď, jenž z dobrého ulit je kovu. Skrovnou měj mysl svou a v pokoře k plnosti života stůj.““ K našemu velkému zklamání se nakonec ukázalo, že poklad sice opravdu existuje, ale vůbec není zlatý, jak jsme předpokládali. Když jsme se však nad tím zamysleli došlo nám, že ten poklad je vlastně moudro, které jsme se museli naučit. Když jsme se takto poučeni vrátili do tábora, nezbývalo nám již nic jiného, než se sbalit a vyrazit zpět do naší rodné domoviny.

A jak si kdo vedl? Jak to dopadlo?

1. Orm, 2. Táda, 3. Datel, 4. Dingo, 5. Dundee, 6. Martin, 7. Chan-kin