Všechno to začalo před docela dlouhou dobou, když Rejsek, jako správný náčelník Roverů, vymyslel, že pojedeme o prázdninách do Norska. Zanedlouho se objevilo dost zájemců nejen z řad Roverů, a tak už ani nevadilo, že náčelník nikam nepojede. Ostatně zbývalo už jen vyřešit pár detailů, jako kdy, čím a jak pojedeme, co navštívíme a podobně.

Pořádné přípravy tak odstartovaly až pár dní před plánovaným odjezdem, kdy jsme se se Smokem vrátili z tábora. Prošli jsme pár směnáren na České, zasurfovali na internetu, dvě hodiny jsme se projížděli s vozíkem po supermarketu a mohlo se vyrazit. Již od začátku jsme se prakticky rozdělili na dvě skupiny. Skupina A, ve složení Medvídek, Smoke, Tuck a Awasin, jela světově proslulým rumunským vozem Oltcit Club 11R, tedy zkráceně Oltcit team, zatímco skupina B, ve složení Sáhib, Zdeňka (Sahibova přítelkyně), Watapi a Logan, jela vozem Lada 1500, krátce tedy Lada team. Mezi oběma teamy vznikalo občas menší napětí, například naše kolena s vepřovkou byla některými členy Lada teamu, vybaveného výrazně menší zásobou jídla, považována za vyloženou provokaci. Doufám tedy, že se Lada team neurazí, že jsem je zcela pracovně označil skupinou B, \dots{} ale proč právě my bychom měli být béčko?! Cesta do Dánska nebyla z našeho pohledu, až na silný přetlak řízků a podobných málo trvanlivých pochutin, ničím zajímavá. Ne tak pro ostatní účastníky dálničního provozu, kteří neustále obdivovali naše auto. Zvláště když jsme startovali klikou, vytvořil se kolem Oltcitu velký hlouček nevěřících pozorovatelů. Prvním velkým zážitkem byl přejezd přes čerstvě otevřený most přes 15 km širokou úžinu Oresund do Švédska následovaný návštěvou informačního centra s internetem zdarma.

Naším prvním cílem byl Lillehammer, kam jsme dorazili třetí den odpoledne. Ještě večer jsme ušli našich prvních 6 kilometrů v NP Rondane. Ráno jsme zjistili, že to bylozároveň prvních 6 zbytečných kilometrů, protože správná cesta vedla na druhou stranu. Tak jsme alespoň v autě nabrali zapomenuté jídlo a mohli jsme vyrazit – tentokrát již naostro. Hory nás přivítaly asi dvouhodinovým deštěm, poté jsme tu strávili tři docela vydařené dny – vylezli jsme na nejvyšší horu – horu černé suti porostlé dutohlávkou sobí a Medvídek úspěšně rozchodil vyhozený kotník. Pak nás čekal výstup na nejvyšší kopec severní Evropy, který se jmenuje Galdhopiggen (2469 m n. m.) v národním parku Jotunheimen, což znamená v překladu Domov obrů. Den po výstupu nás ráno vůbec nepřekvapilo, že je totálně hnusně, pro pořádek jsme ještě poslali Logana, aby zjistil jak bude. Když nám začal vyjmenovávat srážkové úhrny v příštích třech dnech, to už jsme byli na cestě k autům.

Špatné počasí jsme využili k dlouhé cestě do Trondheimu, bývalého hlavního města, které se pyšní docela pěknou a hlavně nejsevernější katedrálou na světě. Po městě jsme jezdili na erárních kolech, která jsou všude v ulicích volně k půjčení. Cestou z Trondheimu na jih kolem atlantického pobřeží jel stěrač stále na nejvyšší rychlost a Logan nám do bušení kapek recitoval svou oblíbenou předpověď na další tři dny, kterou přečetl v novinách: regn, regn, regn.

Našim dalším cílem byl kraj Sunmore a jeho Alpy. Hory to byly skutečně nádherné a narozdíl od předchozích úplně opuštěné. Protože po dlouhé době přišlo i pěkné počasí, měli jsme skutečně co obdivovat. Večerní ohýnek z posledních kousků horské břízy, modrá jezera pokrytá ledovými krami a spousta vodopádů. Norsko je vůbec zemí plnou vody, která teče úplně všude, kde si vzpomenete, takže dobré boty … jsou na nic, protože na místních cestopotocích nepromoknou jedině holinky, což je oblíbená obuv místních turistů. Sychravý večer po návratu z hor jsme strávili na odpočívadle, na našem oblíbeném místě – záchodku pro invalidy. Dále jsme uháněli, provázeni sluncem, krásnou krajinou po úzkých silničkách až k Sognefjordu, přes který nás přepravil jeden z mnoha místních trajektů. Zbýval ještě jeden přejezd přes fjord a mohli jsme vyrazit za našim posledním horským cílem, tím byla náhorní plošina Hardangervidda, které jsme pro její špatně vyslovitelný název říkali krátce Hilda.

Hilda nás přivítala zataženou oblohou bez deště a geniálním místem na stan v zákrutě řeky přímo pod vodopádem. Postup náhorní plošinou v dalších dnech byl pak dost náročný, nejdříve hlavně kvůli stylově špatnému počasí. Když se pak udělalo hezky a my jsme se vylíhnuli z atomek, tak jsme pro změnu ztratili značenou stezku. Cesta tak byla krásně dobrodružná až do konce. Nejprve jsme se prodírali divokým údolím horské řeky, kterou byl občas problém přebrodit, pak jsme přešli na pohodlnější hřebenovku a ve volných chvílích jsme z okolních rozhledů hádali, kde jsme. Dobrodružství skončilo nečekaným vynořením těsně nad fjordem.

Následoval přesun a celodenní prohlídka Osla (nikoliv zvířete ale města) pod skvělým Smokeovým vedením, takže jsme se místo výkladů pekáren, kam většinu z nás přitahovaly primitivni pudy, mohli koukat na bohaté sbírky norské Národní galerie, kam nás táhnul Smoke.

Na cestu zpátky domů jsme se vinou jedné odtahové služby museli rozdělit, Skandinávie se pak s námi rozloučila krásným západem slunce na mostě přes Oresund a strašně ochotným šéfem místního Mc'Donalda, který nám pomohl, když nám na mostě došel benzín.