Nový Zéland navštíví každoročně 2,4 miliónů turistů. Toto číslo řadí Nový Zéland mezi nejvyhledávanější země naší planety. Letošní jaro jsme se k tomuto počtu turistů přidali i my a to konkrétně v expedičním složení Rejsek, Činča, Šiška a Sáhib. Rozhodli jsme se cestovat na kole a při zpětném pohledu mohu říci, že této volby nelituji a byl to dobrý způsob, jak tuto zemi poznat.

Nový Zéland tvoří dva skoro stejně veliké ostrovy (Jižní a Severní). My jsme většinu času cestovali po ostrově Jižním, který je také méně obydlen (žije na něm 1/3 populace) a co do přírodních krás je oproti severnímu ostrovu obdařenější a také proto na něm většina turistů pobude déle.

Hlavní cíle naší expedice byly: Náhorní Vysočina kolem hory Mt.Cook, okolí Queenstownu, Milford Sound, západní pobřeží jižního ostrova, Arthur Pass, Abel Tasman a návštěva vulkanické krajiny Tongariro na severním ostrově.

Náhorní Vysočina

Jezero Pukaki a Tekapoo, se svým až neuvěřitelně tyrkysově modrým zabarvením, to byl náš začátek trasy. Nejvyšší hora Mt. Cook je jasnou dominantou obzoru této oblasti.

Náhorní Vysočina je charakteristická nekonečnými (hlavně pravítkovými) přejezdy rovin. Mohutné oblé a jen trávou pokryté kopce, které tuto oblast ohraničují, dodávají krajině monumentální ráz. Na širých pláních pasoucí se miliónová stáda ovcí druhu Merino. Tuto část jsem si sám pro sebe označil za královskou, protože mi nejvíce z celého NZ připomněla krajinu, kterou jsme již navštívili a tou je Skotsko. Královská proto, že počasí bylo stabilní, sil hodně a při jízdě bylo stále na co koukat a i díky tomu nebyl problém jezdit vzdálenosti přesahující 100 km za den.

I přes podzimní období, které zde zrovna panovalo, se teploty přes den dokázaly vyšplhat ke 33°C. Vytržením z rovinatého cyklotrápení nám byl výjezd do sedla Lindis Pass a následný sjezd do krajiny kolem Queenstownu. Jediné co mi v této oblasti chybělo byl Gandalf uhánějící po pláních na svém bílém koni. Sedmdesát procent scén Pána prstenů se točilo právě v této krajině.

Queenstown

Queenstown je město ležící u třetího největšího jezera NZ. Díky tomu, že je město obklopeno horami, je často srovnáváno s Chamonix NZ. Je to určitě i díky tomu, že všechny atrakce, které se na NZ provozují, se dají vyzkoušet právě zde. Bungee jumping z mostu, skok z letadla, raftování na řece, helisking, jízda na rychlých člunech, létání, lyžování, skialpinismus,…

Ze všech těchto atrakcí jsme si užili jen pozorování odvážlivců, kteří se rozhodli skočit bungee jump z mostu.

My jsme město použili pro cykloopravy a načerpání dalších informací o našem dalším putování. Přeplavili jsme se přes jezero Wakatipu do osady Walter Peak a pokračovali dál přes opět monumentální travnatou krajinu až k jezerům Mavora.

Každý, kdo zamíří na kole do těchto končin, nebude litovat, jízda touto neobydlenou krajinou je impozantní. Cesta projíždí po vysoko položené náhorní plošině z které vystupují opět mnou oblíbené mohutné oblé kopce. V těchto místech jsem si nejvíce všiml toho, co se Novému Zélandu připisuje, a tím je jeho mladý geologický a dodnes trvající vývoj, který je tu často na pohled patrný. Oblé hřebeny připomínající vrchní partie Malé Fatry, které lemují celou náhorní planinu, jsou na některých místech puklé tak, že to vypadá, že puklina v kopci se vytvořila před malým okamžikem. Hrany „odtrhu“ v kopci jsou ostré a zatím ještě nepodrobené erozi. Samotná jezera Mavora jsou schovaná v hlubokých lesích. Jezera jsou vyhledávaným cílem rybářů, kteří zde přijíždí po prašné cestě z jihu, která je jedinou spojnicí s tímto místem. Na nocleh je to jistě ideální místo, které lze po uhrazení do kasičky využít. Nás čas nutil jet ještě večer dál a díky tomu jsme mohli využít pohostinnosti farmáře, který nás nechal přespat na jeho pozemku.

Milford Sound

Zážitek z Milford Soundu je tvořen už samotnou cestou k němu. Výletní cesta začíná již v městečku Te Anau, kde nakupujeme zásoby jídla na pět dní a vzhledem k blížícímu se dešti od Austrálie měníme plány a rozhodujeme se vidět strmé srázy fjordů za příznivého počasí. Z Te Anau vede cesta podél jezera a po pár kilometrech se rozprostře do velkých planin. Změna počasí se hlásí nádhernou oblačností a jeden večer nocujeme u farmy, kde se v potoku i koupeme a hned za plotem můžeme drbat ovce za ušima. Další ráno je opět krásně a náš dnešní cíl je dojezd až do Milfordu. Jelikož dnešní den jsem psal zápis do deníku, uvedu z něj pár citací:

Krajina je prvních pár kilometrů podobná včerejší. Dramaticky se změní při vjezdu do Eglington Valley. Náhle se před námi rozevře údolí s vysokou trávou uprostřed a vysokými bočními štíty. Údolí je podobné těm, které jsme již viděli, tedy vysoké boční štíty a mezi nimi dokonale rovné údolí bez terénních nerovností. Zkrátka, člověk jde po údolí a to hned po 1 m končí (je&8209;li u jeho konce) a hned prudce stoupá v kopce až do velké nadmořské výšky. Údolí je navíc poseto vysokou dozlatova vybarvenou trávou. Za chvíli mám pocit, že se údolí mění s každou zatáčkou. Více přibývají vysoké kopce, až ty poslední jsou na vršcích zabaleny ledovci, z kterých valí vodopády různých intenzit. Dostáváme se postupně více a více do sevření konce údolí, když v jedné chvíli silnice zastaví u vysoké skalní stěny. Dál se musí tunelem dlouhým 1,2 km s mírným klesáním. Oděni do teplých oděvů a svítících čelovek projíždíme tunelem do dalšího údolí, kterým se dostáváme až do Milfordu. V místním kempu (jediná možnost ubytování, nemá‑li člověk zálibu ve spaní v džungli, kde se bez mačety nedá hnout a o moskytech ani nemluvě) si domlouváme vše potřebné na zítřejší výlet lodí k fjordu. Počasí nám nakonec přálo a vyjížďka byla krásným završením celého putování do tohoto místa. Viděli jsme při ní tuleně a na vyhlídkové lodi dojeli až do Tasmanova moře.

Západní pobřeží

Na západní pobřeží jsme vjeli jedinou možnou cestou od jihu a tím je cesta skrze Haast Pass. Západní pobřeží je krajina s častými dešti a ani podzim není na vydatnost srážek hubeným měsícem. Celkem jsme jízdou v dešti strávili 2 dny. Největším lákadlem západního pobřeží je blízkost nejvyššího pásma hor Nového Zélandu, dokonce je z pobřeží vidět Mt.Cook který je od moře vzdálen jen něco přes 40km! Přítomnost vysokých hor jsme si uvědomili při výletu na ledovec, který je dokonce viditelný ze silnice, po které jsme jeli. Za největší pecku ovšem považuji návštěvu laguny Okarito, která je největším novozélandským neupraveným mokřadem. Na lagunu jsme se podívali na mořském kajaku.

Laguna je hnízdištěm velkého množství ptactva a celá je obklopena deštným lesem. Měli jsme krásný slunečný den a přímo z kajaku jsme se mohli dívat na ledovec Franze Josefa a na blízkém obzoru vykukovaly zasněžené vrcholky Jižních Alp. K západnímu pobřeží máme ale také jednu vzpomínku na setkání s místními obyvateli. Jak to tak bývá, nejlepší setkání s domordoci bývá to neplánované, ale vynucené okolnostmi. My jsme takové setkání zažili právě v den jízdy po laguně Okarito, konkrétně navečer. Ten den jsme měli naplánováno ujet něco přes 100km a jelikož jsme dopoledne jezdili po laguně, na odpoledne nám zbyla většina z těch plánovaných 100km. Kolem 18té hodiny jsme atakovali hranici 90km a už jsme neměli síly k dalšímu pokračování. Po cestě jsme zastavili u statku, kde cedule před domem vyzývala k ubytování. Vyslali jsme holky na průzkum (známá to taktika kluků) a za chvíli už jsme byli nastěhovaní. Celou usedlostí a vším co se k ní pojilo nás následně provedla paní domu. Jednalo se o rozlehlý pozemek na kterém skoro vše co stálo bylo vyrobeno jejím manželem, který byl truhlář, zemědělec, stavitel domů, myslivec, kovář, včelař a jistě i mnoho další. Vše co na pozemku bylo mělo svoji historii, kterou nám paní pěčlivě popisovala a postupně nás usedlostí provázela. Na závěr nás dovedla do domku, v kterém manžel čerstvě dokončil kamna, pomocí kterých se ohřívá voda ve sprše, která je hned za kamny. Příjemný večer zakončilo povídání si o Praze, kterou paní navštívila, a doporučení, co všechno ještě máme na NZ navštívit.

Arthur's Pass

Jsou dvě místa na NZ, která umožňují přechod hřebene Jižních Alp. Jedno jsme již navštívili, toto bylo druhé. Z Arthur's Pass jsme podnikli 2 peší výlety. Jednodenní výlet na Avalanche Peak a dále dvoudenní přechod skrze sedlo Goat. Na NZ horách mě překvapila jejich divokost, především co se týče jejich průchodnosti, která je umožněna defacto jen v místě kde teče řeka. Cesty vedou převážně v údolí při potoku a neustále se klikatí po břehu. Hodně se tedy brodí, někdy i 33x. Jakmile bychom se rozhodli pro cestu přímo na hřeben, jednalo by se o několikadenní záležitost a bez mačet bychom se daleko nedostali. Taktéž často jediným místem, kde se dá postavit stan, je horská chata. Vše se samozřejmě mění od výšek bez lesního a travnatého porostu. Hory pro nás byly vítanou změnou po dlouhých přejezdech v sedle.

Abel Tasman

Národní park Abel Tasman je pobřežní oblast na severu Jižního ostrova. Tato krajina se dá objevovat dvěma způsoby, buď pěšky podél pobřeží, a nebo na mořském kajaku. Zvolili jsme druhou možnost a na jeden den jsme vypluli na moře na dvoumístných kajacích. Za tento den jsme upádlovali okolo 5km na moři a zajeli si na výlet k ostrovu u ktérého jsme přímo z kajaků pozorovali rej lachtanů. Návštěva tohoto místa se nesla v duchu odpočinku před další cestou a také byla rozloučením s Jižním ostrovem. Cestou do výchozího bodu jsme jezdili kolem písečných pláží, které jsou dostupné jen z moře a nebo jen pro ty, kteří se vydají na vícedenní trek do parku. Proto jsou pláže ve svém původním stavu, tedy opuštěné a po nějakém turistickém ruchu tady není ani stopa.

Mt. Tongariro

Tongariro park je oblast, kde se na nevelkém prostroru nachází různorodá vulkanická krajina. Největším magnetem už z velké dáli je dokonalý kužel sopky Mt. Ngauruhoe, která v trilogií Pána Prstenů ztvárnila Horu Osudu. Celý park se dá přejít za jeden den a během tohoto dne jsme měli možnost ohřívat si ruce nad horkými vývěry páry z vrcholu sopky, hleděli jsme do červeného kráteru sopky další, šli okolo různobarevných a sírou zapáchajících jezírek a na závěr pozorovali velký vývěru sirné páry. Přechodem Tongariro Crossing jsme se rozloučili s Novým Zélandem.

Závěrem

Ze začátku jsem trochu váhal, zda se na NZ vydat, důvodem bylo časté srovnání této země s výletem do Alp. Je pravda, že se jedná o výlet do "západní země", ovšem celou dobu jsem neměl pocit že by mi to v něčem vadilo. Na Nový Zéland jezdí často sezónní brigádníci, kteří vydělané peníze investují do cest po NZ. A přesně na tuto skupinu "backpakerů" je celý turistický ruch zaměřený a k němu spojené služby. Vždy jsme si mohli vybrat variantu (ubytování, dopravy, prohlídky místa, ...), která nám přesně vyhovovala a to jak po stránce finanční, tak po stránce toho, co od dané věci očekáváme.

Doporučení:

Doprava

Pokud byste cestovali stejným způsobem jako my, je dobré si s velkým předstihem (nejlépe ještě doma) zabukovat co nejvíce spojů. Ušetří Vám to mnoho financí. Kupodivu nejlevnější dopravou mezi Severním a Jižním ostrovem (Auckland – Christchurch) je letecký spoj (1.000,-Kc/osoba). Velmi využívaným způsobem dopravy je půjčení vozidla, které vychází finančně a časově lépe než jeho samotný nákup (tedy pokud cestujete po dobu pěti týdnů). Aut je na NZ přetlak a prodat vůz vysoko pod pořizovací cenou je následně nutností. Systém půjčoven je na vysoké úrovni a v každém větším městě má jedna z velkých společností svoji pobočku.

Strava

Na NZ je klasická síť supermarketů a pořídit se dá úplně vše. S odkazem na backpakery i mezi místníma, lze zakoupit vše sušené, předvařené, atd. Na NZ se nesmí dovážet žádné potraviny. Při nakupování produktů vyrábějících se pod značkou supermarketů, se cenově budete pohybovat řádově o 10-20% nad našimi cenami.

Peníze

Situací, kdy jsme nemohli platit kartou bylo pramálo a stačí tedy jen základní hotovost.

Atrakce

Návštěvu jakékoliv místní nebo vzdálené atrakce Vám vždy ochotně domluví buď v Info centru nebo je to součást služby v místě, kde jste ubytováni.

Sáhibe, Šiško, Činčo, děkuju Vám za tuto akci, byla to expedice, na kterou se nezapomíná.