Ranní ptáče dál doskáče. A my jsme dneska museli skákat zatraceně daleko. Nejen proto se sraz konal tak brzy, že se na něj bylo potřeba dopravit pomocí rozjezdů naplněných v lepším případě lidmi spěchajícími na noční směnu, v horším případě… no, to snad bude lepší nerozvádět. Čas srazu kupodivu odradil jen málo jedinců. Jako první na místo dorazil Ged, protože usoudil, že při těchhle podmínkách ani nemá cenu chodit spát.

Poznali jsme ovšem také výhody nočního cestování. Autobus ze Staré osady do Jedovnic by mohl být prázdnější, už jen kdyby chyběl řidič. Ve vozidle se klidně dál hrát fotbal, raději jsme se však věnovali spánku.

Po výstupu jsme ušli pár metrů a konečně se dozvěděli, co měl znamenat ten leták s logem dinosauří kostry, jenž visel na klubovně. Jednu soukromou společnost napadlo naklonovat některého z dávno vyhynulých dinosaurů, a proto sháněla erudované přírodovědce, kteří by se o to pokusili. Nejdřív museli všichni projít testem biologických znalostí. Rozeznání vlka od veverky ještě nepředstavovalo závažný problém, horší výsledky se projevily u stop, nejzákeřnějším se však ukázal spolek hlodavců (a jedno hmyzožravce – schválně, který z nich to je): křeček, sysel, hraboš, rejsek. Plch a myšice byli naštěstí na poslední chvíli vyřazeni, jinak by se v tom už nikdo nevyznal. Po identifikaci savců následovaly ještě doplňující otázky, díky nimž jsme se například dozvěděli, že jednotlivé „ostny“ srnčího nebo jeleního parohu se nazývají výsady, že jelen čtyřiadvacaterák má takových výsad na každém parohu dvanáct, že v Austrálii je králík divoký obávaným invazivním druhem nebo že na území České republiky je možné medvěda ve volné přírodě potkat jen při hranicích se Slovenskem (třeba v Beskydech).

Firma nakonec přijala všechny zájemce, Shroty s Balúem nás zatím našli a mohli jsme z Jedovnic společně vyrazit po červené značce podél rybníků Olšovec a Budkovan. Sotva jsme sešli z asfaltky, ukázalo se, že sníh ještě zdaleka neroztál, což lehce zpomalovalo náš postup. Přeskočili jsme potok, překonali pár spadených stromů a konečně dorazili k bývalé vsi Bystřec, jež byla zničena pravděpodobně v roce 1401 během moravských markraběcích válek.

V archeologické lokalitě jsme začali pátrat po dinosauřích pozůstatcích, které by nám objasnily vzhled těchto tvorů. Pro vstup do areálu musel každý z nás prokázat dostatečnou zručnost uvázáním uzlu, aby měl strážce jistotu, že svou neohrabaností případné nálezy nezničíme. Archeologické políčko se bohužel stalo obětí úředníků, kteří – věrni svému povolání – kladli spoustu nesmyslných otázek, jež s naší prací neměly nic společného. Kdo na dotazy byrokratů nedokázal odpovědět, byl z oblasti nemilosrdně vykázán, a při opětovném vstupu strážce znovu přesvědčoval o své zručnosti, takže zásoba nepoužitých uzlů se kvapem tenčila. Ještě ke všemu jsme byli nuceni k vypracování několika otázek objasňujících dávný pobyt dinosaurů na naší planetě – přibližná doba, proč vyhynuli, apod. Věda není o tom, kolik si toho člověk pamatuje, proto jsme mohli hledat odpovědi v knihovně, probírajíc se spletitými texty, s kterými nám mohl knihovník za vykonání protislužby poradit. Brzy se ukázalo, že naleziště je velmi bohaté (přestože o pár metrů vedle řádili lesáci se svými traktory). Z pozůstatků nejméně dvanácti různých kusů jsme zrekonstruovali jejich vzhled a odhadovali, zda se jednalo o masožravce či býložravce.

Pokračovali jsme do Rakoveckého údolí. Na chvíli jsme sešli ze značky, přešli paseku, vrátili se na značku, přelezli potok a pochodovali dál – nejdřív po louce, potom lesem, kde se údolí zařezávalo hluboko mezi kopce, kde byl stín, pořádná kosa a neroztátého sněhu místy i na návleky. Za tu krásnou přírodu to ale stálo. Navíc jsme za celý den kromě jedné skupinky turistů nikoho nepotkali. Na trochu delší dobu jsme se zastavili u jednoho krmelce, abychom pokračovali v našem paleontologickém výzkumu. Kolem zvířecí stravovny se totiž ve sněhu nacházela spousta otisků patřících prasosaurům, srnosaurům, zajícosaurům a kunosaurům. Každý si našel nějakou stopu, do níž jsme následně nalili sádru. Mezitím Bart pomocí křesadla a troudu, v rámci přípravy na následující výpravu, rozdělal oheň. Flint provedl zajímavý experiment, během něhož se přesvědčil, že sníh nehoří. Druhého rozdělávání ohně se tak ujal Dingo, tentokrát sirkami. Balú spal v krmítku krmelce (sežrat jej naštěstí nic nepřišlo) – zabalený v dece, unavený po deseti kilometrech a pracném poskytování bíglosauřích otisků pro další odlitky. Přemrzlý sníh byl bohužel příliš hrubý, takže sádra zatekla mezi jednotlivé krystalky a z hrbolatých odlitků nešla stopa ve většině případů vůbec poznat.

Shorty velice svérázným způsobem zahladil oheň a po několika dalších kilometrech vymrzlým údolím jsme se napojili na asfaltku a potkali pár domků. Přešli jsme na druhý břeh Rakovce a vydali se po něm asi půl kilometru zpět, dokud jsme nenarazili na hájenku. Podle mapy od ní měl vést vzhůru do kopce průsek, který však ve skutečnosti vypadal stejně jako okolní les. Nezbylo nic jiného, než si najít vlastní cestu. Z údolí na vrchol jsme překonali převýšení přes sto metrů, nahoře jsme však brzy narazili na pěšinu a kolem památníku letcům dorazili až na zelenou značku. Po zelené jsme se vydali necelý kilometr a půl na hradisko Černov, kde v pátém století před naším letopočtem sídlili Keltové, v osmém a devátém století našeho letopočtu potom Slované. Z hradiště se zachovaly již jen pozůstatky valů.

Za sebou jsme měli už patnáct kilometrů a dalších dvanáct nás čekalo a právě na tomto místě přišel nejtěžší úkol. Bylo potřeba najít nějaký vhodný zdroj dinosauří DNA a nadřízeným odůvodnit, proč by měl právě předkládaný exemplář být vhodným zdrojem genetické informace. Nadřízení se dočkali všeho možného od zkamenělého peří, přes zkažený zub, až po pozůstatky dinosaura, jenž se prý rozmnožoval výtrusy (stejně jako houby). Následně jsme museli ze speciálního kovu vytvarovat nádobu k udržení živné hmoty, v níž se budou vyvíjet naklonované buňky. A zatímco se živná hmota vařila v ešusu na plynové bombě, započal již samotný přenos dědičné informace, skládající se z kombinací čtyř základních bází (thymin, guanin, cytosin, adenin), od nedalekého stromu na papíry u nádob. Kdo uměl rychleji běhat nebo si dokázal zapamatovat na jeden běh větší úsek DNA než ostatní, byl samozřejmě ve výhodě.

Po úspěšném naklonování jsme pokračovali – stále vedeni zelenou značkou. Nejdřív kilometr a půl lesem, kde jsme z Černova slezli do údolí, přešli jakýsi bezejmenný přítok Rakovce, potom se zase sápali sněhem do kopce, dokud jsme nevylezli na silnici. V tuto chvíli z ní všichni, i přes projíždějící auta, měli radost, neboť nás sníh už dlouho vyčerpával. Sešli jsme dolů do Ježkovic, kde se od nás Shorty se psem zase oddělili. Za vesnicí asfalt opět končil. Podél stezky tekla Drnůvka a ve sněhu byla k vidění spousta zvířecích stop, ostatně jako během celého dne. Nejdřív jsme stoupali, potom klesali, na dvou místech překročili potok a vyšli na stejné silnici, z níž jsme se v Ježkovicích odpojili. Nyní značka vedla po silnici celých pět kilometrů až do Vyškova, což na jednu stranu byla otrava, na druhou jsme spěchali na vlak a sněhu jsme už měli plné zuby. Po průchodu Drnovicemi přestala silnice stoupat, začala se mírně svažovat a před námi konečně vykoukly prví vyškovské domy.

Inkubátor plný naklonovaných dinosaurů zaujal také konkurenční firmu, která nám jej plánovala ukrást. Nebýt toho, že jsme s vypětím všech sil spěchali na vlak, byla by se o cenné exempláře bývala strhla velkolepá bitva. Uvidíme, co se z živné hmoty vylíhne. Avšak vzhledem k rostoucímu zájmu členů o to, zda mohou želé konečně sníst, dinosaury zřejmě zářná budoucnost nečeká.

Na vyškovské nádraží jsme došli o pár minut dřív. Někteří při čekání na vlak předstírali spánek, jiní při nastupování předstírali kulhání. Sotva se rychlík rozjel a vedení usnulo, ukázalo se, jakou chybou bylo zkracování trasy - mladší generace se totiž snažila předat svému okolí co nejvíce přebytečné energie. Naštěstí cesta trvala jen čtyřicet minut, takže vagón neutrpěl žádné vážnější újmy. Na peróně jsme si rozdali účastníčky a konečně se dozvěděli, co je to ta, na poutači slibovaná, zajímavá odměna, jejímž výhercem se stal Orm. Za hlasitého, radostného (že už je dlouhá výprava u konce) oddílového pokřiku a odsuzujících pohledů, které však v tuto nekřesťanskou noční hodinu patřily již jen samým pochybným existencím, jež nám rozhodně neměly co vyčítat, jsme se rozloučili a rozutekli se do svých jeskyní.