Krátká zpráva z roverské akce, která proběhla 31. 1. – 1. 2. 2009.

Slíbil jsem roverům a držitelům 1. stupně, že bude opakování přejezdu Jeseníků, a tak se i stalo. Po výměně několika emailů se nakonec konečný počet skialpochtivých ustálil na pěti. V pátek před akcí se pak začali trousit do krámu postupně Thufir, Vinci a Shorty, aby si vypůjčili boty a lyže. Vuk nepřišel, ten má svoje.

Ekologickou variantu dopravy, tj. vlakem, jsme zavrhli (vlak odjížděl v 5:15) a zvolili raději cestu automobilem, laskavě nám k tomu zapůjčeným Shortyho tatínkem.

Sraz se tedy posunul na krásnou sedmou hodinu. O půl osmé jsme vzdali první pokus narvat všechny batohy do kufru a raději odjeli do Želešic, kde jsme vyzvedávali Vuka. Hromada batohů, bot a lyží tak vzrostla, ale nakonec se ukázalo, že kdo hraje tetris, ten vítězí, a Ševrolet byl naložen a připraven odvézt nás do Koutů nad Desnou. Zdržela nás už jen krátká zastávka v Shortyho rodné vsi – no při průjezdu tak významným místem se zkrátka musí zastavit.

Bláto na kraji silnice brzy vystřídal sníh a po dvou hodinách jsme se celí rozlámaní mohli vykulit ven a dobrodružství zvané skialp mohlo začít.

První úkol zněl: nalepit pásy. Do kopce se totiž na skialpech chodí na pásech – bohužel to ale nejsou pásy jako na tanku, které by vás samy vynesly do kopce, ale pruhy se srstí, která dopředu klouže a zpátky ani krok.

Takže na pásech nahoru údolím Desné až pod dolní nádrž přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně a pak dál jsme se konečně dohrabali pod hřeben. Tady konečně začala zimní pohádka, spojená se šlapáním stopy v hlubokém sněhu a v mlze. Den už se šeřil, když jsem konečně uviděli tyčové značení a mohli se po nich vydat poslední kilák k Jelení studánce. Tady je totiž zbudována, a žáky II. Bé SOŠ v Šumperku spravována, útulna. K našemu překvapení ale chaloupka nebyla prázdná, ale poloplná. Po krátké domluvě a zhodnocení situace se ukázalo, že se v pohodě vlezem, a o místo jsme se tak dělili s pěti kluky až z Kladna.

Po cestě nahoru jsem byl několikrát dotazován, co budeme dělat, když bude bouda na Jelence plná, a vždy jsem takového zvědavce uklidnil, že jsme tam spali snad stokrát a vždy sami. Jaká to bude letos výjimka, se nakonec ukázalo, když na dveře zabouchalo ještě celkem pět dalších zájemců o nocleh. Prví dvojice rychle usoudila, že je plno, a popřála nám štěstí a odešla. Měli stan a velké batohy, takže byli připraveni. Po nich přišla dost nesourodá trojice – běžkař a dva snouborďáci. Ti neměli stan a z malých batohů jim čouhaly lahve rumu. Ale s klidem vlastním jen vyznavačům SNB si smotli v závětří chaty brčko, zahulili a se slovy, že už se někde vyspí, zmizeli v mlze.

Po večeři připravené na vařiči a z roztátého sněhu jsme mohli zalézt do spacáků a usnout.

Každý prožil noc trochu jinak, ale myslím, že velká zima nebyla nakonec nikomu. Počasí se přes noc moc nezměnilo, jen připadlo víc sněhu, a tak opět šlapeme stopu po hřebeni, směrem k Petrovým kamenům. Z mlhy se občas vynořil kolega skialpinista, běžkař nebo tažný pes v ponožkách. Nad ovčárnou přišel čas sundat pásy a sešoupnout dolů. Po svančince jsme pak už jenom vyšlápli na Švýcárnu a od ní sjeli zpět do Koutů.

Tady se opět opakovala hra, jak zaplnit Ševroleta, a mohli jsme jet domů. Vraceli jsme se plni dojmů a Vuk se stal fanouškem zpěváka Tarkana a skupiny ČP.8. Kdyby někdo měl poslední elpíčko, tak by si ho rád poslechnul.