Táborová hra
Bylo to jednoho teplého červencového večera, kdy jsme na opuštěném rašeliništi narazili na osamělého geologa, který se s námi dal do řeči. Dlouho nám vyprávěl o své cestě za zlatem, lehce si pohrával se svou rýžovací pánví a my jsme pozorně naslouchali jeho příběhu o vzdálených krajích, kde se drahé kameny válí po zemi, o zlato se zakopává. Cesta do té země vysokých horských štítů, vyprahlých dálek a tmavomodré oblohy je však podle něj dlouhá a nebezpečná, a pouze zdatní dobrodruzi mají šanci do té dálky dorazit. My jsme jeho výzvu přijali, dostali jsme první zakódovanou zprávu a mohlo se vyrazit směr Tibet.
Nástrahy na cestě
Poté, co si každý vyřídil svůj cestovní pas, jsme se vydali na dlouhou cestu. Do Turecka jsme se přepravovali letadlem, cesta to ale nebyla jednoduchá, přesto se nám zanedlouho podařilo přistát v Istanbulu. Odtud jsme pokračovali přes rozlehlé pouště, k jejichž překonání jsme potřebovali získat dostatečné zásoby vody z dobře střeženého území. Když nás pak nepustili přes hranice do Indie, museli jsme se vším vybavením proniknout přes ostře střeženou přírodní hranici. S indickým vízem v pasu jsme se vydali na dlouhou cestu směrem do Nepálu. Bylo potřeba oběhnout mnoho úřadů a získat hodně razítek, aby v našem pasu přibylo i poslední nepálské vízum. To jsme se už blížili k našemu cíli, hranice Tibetu byla na dosah. V horském průsmyku nás však zastavila ozbrojená tibetská hlídka. Do posvátné země nesmí cizinci ani vkročit, znělo rázné slovo tibetského strážce hranic. My jsme se však nenechali odradit a do Tibetu jsme pronikli převlečení za tibetské mnichy. K večeru jsme se dostali do Lhasy, samotného hlavního města. Na stožáru vlála tibetská vlajka, na každém kroku bylo vidět pestrobarevné modlitební praporky a z dálky jsme slyšeli zpěv z kláštera, byli jsme skutečně v Tibetu, v pověstné Sněžné zemi, kam noha mnoha evropanů dosud nevkročila.
Modlitba místo zlata
Ještě dříve, než jsme se stihli setkat s geologem, k nám přistoupil jeden z mnichů a pozval nás na večerní návštěvu kláštera. Za chladného soumraku nám přečetl prastarou legendu o prvním zjevení velkého Avalokitešváry a o tom, jak lidem ze Sněžné země přinesl šestislabičnou modlitbu. Slunce pomalu zapadalo a on pokračoval v příběhu. Modlitba pak byla roztrhána a její kousky byly rozptýleny po rozlehlých tibetských klášterech. Poté už o této mantře nikdy nikdo neslyšel. Jediné přečtení modlitby mělo podle legendy zázračné účinky, nikdo ji však nedokázal poskládat dohromady. Protože mniši věděli vše o naší strastiplné cestě, rozhodli se nás požádat o pomoc při sesbírání modlitby. Ten večer jsme jako zázrakem zapomněli na zlato a drahokamy a slíbili jsme, že se vydáme na dlouhou cestu po dvanácti klášterech, abychom poskládali dohromady dvanáct kousků staré mantry.
Dvanáct klášterů
Nyní nás čekala spousta úkolů a překážek, které jsme museli překonat, abychom vzbudili důvěru obyvatel klášterů. Od mnicha jsme dostali také velikou mapu, na které bylo těch dvanáct klášterů vyznačeno. Dlouhá cesta po klášterech začala a zanedlouho jsme dostali první útržky šestislabičné modlitby. Kromě modlitby se s námi mniši podělili také o kousek ze staleté historie Tibetu. Dozvěděli jsme se o čtyřrukém Avalokitešvárovi, o prvních vládcích Tibetu, o moudrém ministru Garovi, jak získal čínskou nevěstu a o mnoha tibetských zvycích. Některé jsme dokonce sami vyzkoušeli, byli jsme také pozváni na pravý čajový obřad. V poušti Dangla jsme bojovali o modrou vodu, v klášteře Pevné vůle jsme museli vydržet mlčet a pak se ani koutkem pusy nezasmát při plnění bojových úkolů. Pro mnohé byl zase velkou zkouškou útěk z čínského paláce, kde jsme se museli, jako ministr Gar, s lucernou v ruce vymotat z bludiště palácových chodeb. Mezi nejtěžší úkoly patřilo hledání základů ztraceného kláštera nebo luštění tibetského písma. Poslední dvanáctý útržek modlitby jsme získali v klášteře slepých, přesto ještě nebyla pohromadě celá modlitba.
Nečekaný útok
Ráno nás však překvapil křik tibetského vojáka, který nás varoval před příchodem čínské armády. Ta dorazila zanedlouho a nám nezbývalo než narychlo opustit město. Po dlouhém putování přes nepřátelské území se nám podařilo získat tajný vzkaz od Dalajlámy. Dozvěděli jsme se, že poslední kus modlitby se nachází v paláci Pótala přímo ve Lhase. Na smluveném území jsme zakopali odpověď, že svůj úkol dokončíme a vydali jsme se na obranu Lhasy. Když jsme přišli do města, našli jsme tam pouze vzkaz, že všichni obyvatelé už utekli. Zbývalo nám necelých 24 hodin, abychom se připravili na útok. Město jsme opevnili dobře, ale proti nečekanému rannímu přepadení čínské přesily jsme neměli šanci. Po dlouhém boji tak padla do rukou Číňanů i Lhasa. Nám se však podařilo z města uprchnout i s poslední částí Šestislabičné modlitby.
Šťastný konec
Slova modlitby jsme pak na radu mnichů poskládali a pod ztemnělou noční oblohou jsme se pustili do čtení. Když dozněl poslední verš, ozvaly se z dálky tajemné hlasy… Vyšlehly plameny a kus od nás se ve tmě cosi objevilo. Sotva jsme si stačili uvědomit, že se nám zjevil sám čtyřruký Avalokitešvára, zmizela zase postava beze slova v plamenech. Vzduchem k nám připlulo smotané poselství. Zabrali naše města a vyplenili kláštery, ale to nejdůležitější se podařilo zachránit – víra, kultura a svoboda Tibeťanů, ukrytá v šestislabičné modlitbě bude žít dál. Udržujte dál tibetské zvyky a myšlení a opatrujte dobře šestislabičnou modlitbu, budete‑li vytrvalí, jednou se svoboda vrátí zpět do Sněžné země. Tak znělo poselství Velkého Avalokitešváry.
Jak to dopadlo?
Získat všech dvanáct dílů modlitby a vůbec se vypořádat s tou spoustou nástrah bylo našim společným cílem, přesto jsme se rozdělili do tří družin, které mezi sebou soutěžily. Nejprve se hodnotilo, jak si kdo poradil s překážkami v zemích, kterými jsme procházeli. Pak jsme dostali mapu Tibetu, ve které bylo vyznačeno všech dvanáct klášterů a kolem nich políčka, která se vybarvovala podle toho, která družina si v daném klášteře počínala nejlíp. Nakonec nám některá území vzala čínská armáda, kdo se bránil líp, ten přišel o míň políček. Všechny družiny svá území pravidelně přepočítávaly, proto ani po vyrovnaném boji nebyl výsledek pro nikoho překvapením. 1. Hnědí, 2. Žlutí, 3. Černí. Přestože většina našeho úsilí se soustředila na souboj mezi družinami, zbylo dost věcí, které se hodnotily na jednotlivce. Od náročných soutěží, jako byl Dybakid, až po docela obyčejný úklid ve stanu. Kromě toho si ještě každý plnil nějakou tu odborku. Někteří splnili, jiní se můžou těšit na příští rok.
