3.(6.) 8. – 24.(27.) 8. 2005

Skupina 1: Smoke, Stulík, Duke, Awasin, Mazla, Rejsek, Činča
Skupina 2: Šiška, Per, Sáhib, Konopka, Trnka, Tuck

Do Turecka jsme se přepravovali na dvě skupiny a tudíž i část programu na místě jsme absolvovali odděleně. Důvodem rozdělení byla naše – ne lichá obava – že všech 13 se nás do jednoho autobusu se všemi koly nevejde, resp. že se do toho autobusu již nevejdou zavazadla ostatních cestujících. Skupina č. 1 tedy vyrazila ve středu, skupina č. 2 v sobotu a po několika dnech jsme se měli setkat na předem domluveném místě. Cestu autobusem do Sofie už jsme znali z dřívějška, teď zbývalo přežít až do Istanbulu. Ze Sofie to už bylo ale tureckým autobusem a to je jiný zážitek. Buchtička, pitíčko, televize, voňavka na ruce… I přesto se mnozí z nás zapřisáhli, že příště už do Turecka jedině poletí.

Původní plán přejet Turecko ze severu na jih se nám splnit nepodařilo (v Istanbulu se nám nepodařilo koupit lístky do Trabzonu, přístavu na břehu Černého moře), ale i tak jsme ujeli přes 1000 km a viděli hodně ze známého i neznámého Turecka. Z deníku vybírám to důležité, zajímavé, může pro Vás být třeba inspirací. Pro nás bylo jednou z nejdůležitějších věcí, že jsme jeli spolu a i v tolika lidech to zvládli :).

První tři dny bez druhé skupiny jsme projížděli „agropeklem“ – zemědělskou krajinou („inu, Turecko“) – projížděli jsme kolem polí s obilím, kukuřicí, zeleninou. Občas byla krajina ozvláštněna vodním tokem, kolem kterého pak rostly stromy. Za ty tři dny jsme se naučili kvůli vedru dělat dlouhé obědové pauzy, zjistili, že voda v korýtkách nebo pítkách je v Turecku skoro všude, naučili se první slovo „merhaba“, zjistili, jak to vypadá, když se projede rozteklým asfaltem a pak štěrkovkou, nebo když se naopak zaparkuje kolo v trávě s podivnými pichlavými rostlinami (v jedné duši 7 děr!) a přišli na to, že stan s sebou zřejmě máme zbytečně.

Kappadokie a dále na jih

První hodně zajímavou oblastí, kterou jsme navštívili už s druhou skupinou, tedy ve 13 lidech, byla Kappadokie. Jedná se o oblast plnou skalních měst a různých útvarů, vzniklou působením vody v sopečných usazeninách.

• Goreme – městečko, které je jakýmsi centrem Kappadokie a kde se nachází také placená část skalního města. My jsme vyrazili trochu jiným směrem a viděli to samé, ne‑li pěknější. Dávní obyvatelé si v měkké skále vydlabali obydlí, sklady, holubníky. I dnes bývají tato dávná obydlí využívána právě pro dobytek nebo uskladnění potravin, v některých se stále bydlí.
• Uchisar – skalní „hrad“ – prostě kopec s vyhlodanými chodbičkami. Z vrcholu je nádherný výhled na bizarní krajinu.
• Pravoslavný klášter ze 12 stol. vytesaný ve skále – pěkné fresky. (Kvůli návštěvě kláštera jsme – my ženy – poprvé využily naše zahalovací oblečení – dlouhé sukně a sarongy. Francouzští turisté považující nás za muslimky z nás byli nadšeni a při odjezdu na kolech za námi ještě dlouho mávali.)
• Derinkuyu – městečko významné tím, že ukrývá vstup do tzv. podzemního města. Až 55 metrů pod povrch byla vydlabána soustava schodů, chodeb, místností, větracích šachet… město sloužilo jako úkryt místních při nájezdech nepřátel a fungovala v něm i lisovna vína nebo škola.

Poprvé jsme spali přímo uprostřed sklizeného obilného pole – romantika. Až na toho štíra, kterého ráno našla Konopka u brašny pod Sáhibovou hlavou.

• Ihlarské údolí – zdánlivě nehostinná krajina je najednou přerušena strmou průrvou, na jejímž dně teče řeka. Za 5 YTL je možno sestoupit na její dno a obdivovat zeleň, chladivou vodu a kostely vytesané do skály s nádherně barevnými leč již značně zdevastovanými freskami.
• Selimské údolí – pokračování údolí Ihlarského (platil tam stejný lístek) – skalní věže podobné těm v Goreme a hlavně – prý se tu točily hvězdné války (kluci dokonce zahlédli na skále sedět mistra Jodu).
• Selimský skalní kostel – obrovská skála protkaná systémem chodeb, místností a velmi strmými schody s chyty na ruce, který jsme prolezli skrz na skrz.

Další část cesty – poušť – jsme přejeli autobusem – Aksaray – Konya – Aksehir.

Cesta přes hory

Místní nás posílali po „dálnici“ nebo po cestě, kterou jsme neměli nakreslenou v mapě vůbec (zde je vhodné poznamenat, že jsme cestu absolvovali podle mapy v měřítku 1 : 750 000). Po polňačce jsme se vydali vzhůru do hor, přes několik brodů. U dalšího jsme se ptali na cestu domorodců. Děda se nám pokoušel turecky vysvětlit, že ta cesta, po které chceme jet, nikam nevede a že je zatarasená. Nejdříve gestikuloval, pak předváděl na šiščiném kole, které otáčel zpět a nakonec v zoufalství doufal, že pochopíme, když nám to turecky napíše. Drsní mužové přes varování vyrazili na průzkum, aby zjistili, že děda měl pravdu. Ženy se zatím komplet umyly v potoce a vypraly. Děda a jeho žena nám mezitím ukázali místo na spaní, donesly deky, které jsme rozložili v kamenné ohrádce pod stromy, aby na nás nemohly kozy a ještě k tomu pytel broskví. (Cesta uzavřena se turecky řekne YOL YOK.)

Po druhém, již úspěšném, pokusu o přejezd hor jsme sjeli do kraje jabloňových a broskvových sadů („sadopeklo“ – ale aspoň se dá přilepšit na svačinu :)), spali jsme u velkého jezera. (Stulík ráno povídala historku o tom, jak si v noci říkala, proč mi to ten Smoke strká ruku do spacáku, probudila se a on jí do toho spacáku lezl krab, spali jsme jim v cestě kolem jezera).

Termesos

Ruiny antického města, které prý jako jedno z mála míst nedobyl Alexandr Veliký. Asi proto, že je postaveno v nadmořské výšce 1000 m.n.m. Mezi stromy a keři se jen tak povalují antické sloupy a reliéfy, které by v Evropě byly vystaveny v Louvru. Jsou zde zbytky lázní, tělocvičny, jednou z nejkrásnějších a nejzachovalejších ruin je ale amfiteátr, který nám připomínal Machu Picchu. Údajně se zde hrály komedie i tragédie i se odehrávaly zápasy. Otroci tam měli přístup, ale museli sedět úplně nahoře. Akustika je však stále dobrá, jak nám dokázala Šiška písní „Anička dušička“. Součástí ruin je i rozlohou obrovská nekropole – kus krajiny pokrytý celými nebo částečně poničenými či převrácenými sarkofágy (z jednoho kusu kamene, 2x1x1 metr, velké těžké víko). Nechápali jsme, jak do takové výšky dostali všechny ty kameny na stavby.

Moře

A nakonec nás čekalo i moře, trvalo nám dva dny, než jsme přejeli hory s nádhernými cedrovými porosty a dorazili k antickým ruinám Olympos. Opět to jsou zbytky sloupů a zdí roztroušené v krajině, mezi nimi se pak projde k nádherné pláži u modřemodrého moře. V blízkosti se pak nachází Chiméra – zvláštní přírodní úkaz – plamínky šlehající přímo ze země. Legenda praví, že Chiméra byla příšera s hlavou lva, tělem kozy a ocasem hada. Zabil ji hrdina Bellefort s létajícím koněm Pegasem, který ji zarazil do země a plameny šlehající z její tlamy jsou vidět dodnes. Ve skutečnosti to vypadá, že na skalnatém holém svahu hoří ohně, je to ale hořící plyn vystupující ze země. (Nádherné přírodní divadlo narušovali jenom francouzi opékající si nad přírodními ohni špekáčky).

Istanbul

V tomto nádherném a jak se nám zdálo úplně bezpečném městě jsme strávili necelé dva dny. Podařilo se nám najít ubytování na střeše hotelu s výhledem na Modrou mešitu a Bospor… Byli jsme v Modré mešitě, Aya Sophia, Cisternách, Velkém a Egyptském bazaru, Galatské věži, Suleymanově mešitě (nejkrásnější co jsme v Turecku viděli). Viděli tančící děrviše, zhlédli světelné představení u Modré mešity, nakoupili turecké bonbóny, šperky i vodní dýmku.

Co se nám v Turecku líbilo

• Mešity – fenomén, jehož doslovnou obdobu nemáme. U každé mešity je voda – vetšinou na pití, chlazená, a zvlášť na umývání, ta je vždycky, záchod (dost často) a bývá tu i stín na krátký odpočinek.
• Voda – ač se Turecko může zdát jako bezvodá oblast, bývají podél silnic, cest nebo ve vesnicích (mimo mešitu) kohoutky s pitnou vodou, u nichž bývá i pěkný kalíšek na pití. Týká se obzvláště náhorní plošiny – pouštního kousku Turecka, kde nebývá tolik turistů.
• Zdravení – možná jsme na kole byli raritou, vesničané, hlavně děti, na nás intenzivně mávali a volali helo, helo. Pokud jsme zastavili, rádi si s námi přišli potřást rukou i někteří dospěli s pozdravem Merhaba. Auta alespoň troubila na pozdrav, řidiči a osazenstvo mávali.
• Středy kruhových objezdů – zvlášť v agrokrajině jsou osazeny bizarními „sochami“ – obří rajčata, zeleninová pyramida. Nebo třeba delfíni.
• Zvaní na čaj – Turci jsou nesmírně pohostinní a milí a několik pozvání na čaj jsme z časových důvodů byli nuceni odmítnout. Zvali nás za tmy u benzinky, v poledne v odlehlé vesničce, na křižovatce, kde jsme se ptali na cestu, u mešity. Úžasný zvyk.
• Ovoce u cest – jezdili jsme kolem neoplocených nehlídaných sadů, fíkovníků a hlavně spousty zralých hroznů, velikých, které kromě nás snad nikdo nesbíral :)
• Turecká vlajka – národní hrdost – vlajka (bílý měsíc a hvězda na červeném poli) je vyvěšena kde se dá. Třeba i nad hrobem na hřbitově nebo v kaňonu.
• Autobusy – úžasné, skvělé, komfortní, klimatizované, pohodlné, snadno domluvitelné, obsluha jak v letadle. Většinou nová, čistá autobusová nádraží, spousta stánků dopravních společností. Zastaví i na zamávání mimo klasické zastávky, pokud mají místo.
• Jídlo na zemi – u jídla se sedí na koberci, na polštářích u nízkých stolečků.<\li>
• Nedéšť – v létě tu prostě neprší, skoro celý den jasno, nemuseli jsme mít strach, že nám zmoknou brašny, že zmokneme my, že nic neuschne, že budeme mít zablácená kola.

Co se nám v Turecku nelíbilo

• Horko – někomu to prostě vadí, zato se nestalo, že bychom tři týdny mokli :)
• Psi – občas byli kolem cesty divocí psi, někdy jen špatně vycvičení, kteří se se zběsilým štěkotem a ceněním zubů vrhali za vyděšenými cyklisty.
• Lačné pohledy – občas jsme se s nimi, my holky, setkaly. V těch tričánkách s odhalenýma nohama jsme prostě jako místní ženy nevypadaly, ale mohly jsme si za to samy.
• Šotolinové úseky cest – z ničeho nic se krásný asfalt (z pohledu cyklisty) mění v několikakilometrový úsek sypkého štěrku a prachu. Úžasné je, když v rámci neprášení tento úsek někdo pokropí a zůstanou jen nevyschlé louže s bahýnkem. Cyklisté bez blatníků to neocení :)
• Děti v turistických oblastech – naučené říkat „money, money“ nebo prodávající různé drobnosti turistům.
• Sršni – na naše poměry jich bylo hodně.
• Turecké peníze – platí dvojí: Turecká lira, bankovky, kde první relevantní je 1 milion, což je asi 20 Kč. YTL – nová turecká lira, kde jednomu milionu Tureckých lir odpovídá stejně barevá i velká bankovka 1 lira. 1 YTL může být navíc i kovová. Drobnější peníze než 1 YTL jsou rovněž papírové nebo kovoé a tam, kde je napsáno 50 může znamenat půl lira (cca 10 Kč) nebo půl 100 tisíce, tedy asi 1 Kč. OK???

A na závěr… Dukeův den na kole

Cyklodny mu prý pěkně ubíhají díky světlým bodům dne:

• Po probuzení snídaně, první světlý bod dne.
• Pak se chvíli jede, následuje svačina, druhý světlý bod dne.
• Nejsvětlejším bodem dne po další jízdě je oběd.
• Málo světlý bod (ale aspoň něco) je odpolední svačina, jenže Dukeova skupina mívá většinou zrní, tedy zdravou svačinu, podle Dukea nic moc.
• Po svačině už se moc nejede a je večeře.