„Šach!“ Bílý král musí ustoupit na G6. Černý nemá možnost pokračovat v útoku a musí sledovat, jak se figury bílého přeskupují a připravují na odvetný útok. Teď, když se nad tím zamyslím, připomíná to naši vodní bitvu.

Poté, co síly skřetů, které nás převyšovaly množstvím i připraveností, dobyly náš přístav, byli jsme nuceni ustoupit přes vodu na druhý břeh, kde jsme měli relativně klid a čas pro připravení odvety.

Po obědu a krátkém odpočinku jsme začali připravovat pokus o znovudobytí přístavu, jako když se bílý hráč připravoval na znovuzískání svých výhodných pozic. Rozdělily se role, vysvětlily úkoly a postavily základny, zkrátka vše, co jsme potřebovali, bylo hotovo. Tuto fázi bych přirovnal k přemisťování figur a vymýšlení strategie, která měla rychle vyhrát hru.

S výkřikem, který zahájil další fázi hry, vyrazily malé bojové skupiny a směřovaly k protějšímu břehu, kde na ně už čekali skřeti. Bitva, která měla být rychle vyhrána, se táhla více než hodinu. Náš první útok byl odražen a ofenziva se zasekla na mrtvém bodě. Po celou dobu jsem bitvu pozoroval zpovzdálí jako rychtář naší skupiny. Sledoval jsem, jak se neorganizované skupiny lidí snaží uskutečnit nějaký útok, ale výsledkem bylo vždy jen pár zásahů skřetů, kteří útok nakonec odrazili. Sice se naši bojovníci vraceli se zprávami o početných zásazích nepřátel, ale jejich řady neřídly. Hra se protahovala a strategie bleskového útoku selhávala. S hrůzou jsem sledoval, jak se celá bitva přesunula na vodu a následně úplně ustala.

Naštěstí jsme byli svoláni na břeh a byla připravena nová taktika. Dvě skupiny, čelní útočná skupina a „partyzáni“. Já, jakožto velitel čelní útočné skupiny, jsem se pokusil vytvořit plán – neúspěšně. Má grupa se vydala kupředu nevybavená a neorganizovaná. Nevím, jak je to možné, ale vyhráli jsme.

„Šachmat!“ Bílému hráči se jaksi podařilo vyhrát i přes náhodnost jeho postavení a počáteční výhodu, kterou měl černý hráč.