Ještě teď se mně třesou ruce…

Ráno jsme se ještě za šera posadili do vlaku a za hodinu zase vyskočili, neboť jsme byli již v Náměšti nad Oslavou. Zelená značka nás převedla polem a lesem až do malé dědinky Naloučany, kde jsme se ubytovali v domečku u kostela. Po pauze jsme se sbalili na ven a čekali, až přestane pršet. Mezitím se v pokoji u kluků obejvilo výhružné psaní „Všichni to máte spočítáno!“ – ohořelé a od krve. Po deštíku jsme si dali listovo‑kaštanovou bitku, kterou vyhrála skupina Tadeáše, a vyběhli na kopec. Při přechodu poli neustále někdo Tyrovi volal, ale nic se při zvednutí neozývalo. Až naposledy se ozval děsivý chechtot a chroptění. Museli jsme přejít hlubokou strž, jejíž přechod nás tak vyčerpal, že jsme si dali oběd na skále přímo nad Údolím lebek. Cestu nám ukazovaly značky lebek, které se tu a tam objevily náhle někomu pod baťohem, na stromě nebo i v kapuci. Samotným údolím vede stará cesta, která říčku Jasinku přechází jen brody. Museli jsme tedy několikrát obcházet lesem a naposledy pak krátkým přebroděním (už nebylo kudy). Nad údolím jsme konečně objevili doviký horský kmen lovců lebek, které jsme okradli o zvěř i zbraně, takže už nikomu nebudou škodit a nikoho strašit. Tedy to jsme si mysleli…

Po západu slunce jsme se vrátili do domečku a začali vařit večeři. Během toho se kluci pocvičili v Kimově hře a bystrosti mysli. Večeře byla slavná – z rizota nezbylo ani zrníčko a všichni se nacpali, že pak museli pupek vozit na kolečku. Když jsme si vyčistli zuby, následovala oblíbená hra na „zombíky“ a i obyčejná schovka, která byla slibná hlavně kvůli spoustě skříní, postelí a zákoutí po celém domě. Pak už zbývala jen večerka a spánek. Jenže ten netrval moc dlouho. Za chvíli se ozvalo zlověstné klepání na okno a objevil se krhavý, temný stín, který po chvilce zmizel a zase se objevil. Lovci lebek nám dali najevo, že jsou pořád tady. Ráno jsme si pěkně vyběhli ke kostelu a rozhýbali si údy. Po očistě chrupu a obličejů jsme se radostně vrhli na snídani – makové buchty. Takto posilněni jsme se vydali na průzkum skalek u řeky. Na loukách jsme si zahráli Maso a v remízku klasické Četníky a zloděje. Nejvíc všechny vypekl Vojta O., který se schoval na pokřivenou borovici, a všichni pobíhali pod ním, aniž by ho viděli. Až Tadeáš ukončil jeho odyseu.

Z procházky jsme přišli trochu prochladlí, venku už bylo jen kolem 7 stupňů, takže nás teplá polívka postavila na nohy (i Bořka, který si polil židli, co). Pak už následoval pouze odchod na vlak do Náměště. Na nádraží jsme si dali oblíbenou bramboru a fotbálek. Ve vlaku jsme se poskládali na chodbičce a přesně v 16.37 stanuli na nástupišti v Brně.

Takovýchto výprav už jsme zažili hodně, a protože nepršelo, uhnízdila se mezi námi příjemná kamarádská atmosféra společně s podzimní náladou – všude poletovalo listí, slunko občas vykouklo z mraků a v lese ještě občas poletovaly muchy. I setkání s přírodou bylo zajímavé – vyplašili jsme srnku, zajíce a z blízkosti jednoho metru jsme pozorovali lesní myšku, která se na nás taky dost vyjeveně dívala.

A na závěr už jen bodování: 1. Bořek (124 b), 2. Lukáš (106 b), 3. Tadeáš (94 b), 4. Vojta P. (82 b), 5. Vojta O. (81 b), 6. Vojta K. (61 b), 7. Ondra (50 b), 8. Honza (32 b), 9. Matěj (19 b)

Na co nejvíc Vlčat (i Traperů) na Dušičkách se těší vedení Vlčat!