Letošní cyklovýprava byla rozhodně jedna z Těch výprav, která se zapsala do povědomí všech účastníků. Nebylo to z toho důvodu, že by se na ní hrála velká spousta her, které se ještě nikdy nehrály, ale proto že byla opravdu drsná. Tento zápis se asi také nezařadí k těm tradičním, ale chtěl bych jej napsat jako uznání všem účastníkům, kteří se i přes extrémní nepřízeň počasí vykulili ráno z postele, sedli na kolo a ještě před tím, než dorazili na sraz byli totálně mokří. Takže: Dingo, Orme, Braggi, Dundee, Rolfe, Spoku, Barte a Cahire máte mé uznání. Trasa je vám asi všem známá, jelikož byla již na poutači, takže nemá cenu ji tady celou vypisovat a proto si dovolím zveřejnit pouze několik perliček z cesty.

Je zvláštní, že o první a poslední perličku celé výpravy se postaral náš náčelník, ale postupně. Již na srazu pršelo a všichni jsme se tísnili pod mostem na vlakovém nádraží a čekali na zbytek, o kterém jsme věděli, že má dorazit. Když v tu chvíli jsme uviděli skoro Červenou Karkulku (mírně do fialova), jak si to šine na kole z kopce a má při tom naprosto charakteristický výraz ve tváři. Kdo zná Barta, tak si jej asi dokáže představit. Po jeho příjezdu následoval komentář ohledně jeho suchosti, opět pro Barta naprosto typický. Nebudu vám opakovat, co konkrétně říkal, jelikož si to již nepamatuji, ale asi si to dokážete představit. Již pod mostem jsme se rozmýšleli, jestli to celé neodpískáme a neuděláme si pěknou a hlavně suchou výpravu na klubovnu např. s deskovkami, ale to né… Kdosi, nevím jestli to byl Orm nebo Dingo, prohlásil, ať nešpekulujem a jedem, že neví jak my, ale on není z cukru. Tudíž jsme pod tvrdou a nemilosrdnou taktovkou členů vyrazili do toho krásného, mokrého deště. Cesta probíhala relativně v poklidu až na několik pasáží, které byly úplně rozbahněné a o kterých jsem jim dopředu zapomenul říct. Takto zaliskaní od zadku až po hlavu jsme se dostali až pod kopec k Babímu lomu v Lelekovicích, kde jsme nevěřícně zírali na potoky proudící po té krásné asfaltce, které nám značně znesnadňovaly šlapání nahoru. Celý kopec měl však i jednu výhodu. Rolf si konečně přestal stěžovat na to, že je mu zima. Po té co jsme projeli Svinošicemi jsme se rozhodli (i členi s tím souhlasili), že jsme natolik mokří, že si dopřejeme krátkou zastávku v suchu a teple na teplý čaj. Musím uznat, že to byl dobrý nápad, neboť sotva jsme zalezli do sucha, strhla se taková průtrž, že ti, kteří v té době měli ještě suché trenýrky, by je již jistě suché neměli. Nakonec se však i déšť celkem umoudřil a my mohli opět vyrazit za naším cílem v Žernovníku. Tam jsme i dorazili. Z Žernovníku následoval krásný kus cesty přes několik brodů. S politováním musím oznámit, že do žádného nikdo nespadl, i když někteří k tomu neměli daleko. Dokonce ani ti, kteří využívali místních mostků, aby nemuseli projíždět vodu (ano, mluvím opět o tobě Rolfe). Po několika krátkých přeháňkách jsme se začali přibližovat k vysněnému cíli a to vlaku v Kuřimi. Krom toho, že jsme jednou špatně odbočili na Zlobici a tedy jsme šlapali úplně zbytečně jeden kopec a potom se u sjezdu strašně zabahnili (ne, že bychom do té doby nebyli), proběhlo vše hladce. A to, že jsme si zajeli, doteď nikdo nevěděl. Nu, pak jsme nasedli na vlak a jeli. A co byla ta poslední zábavná Bartova historka na konci? Jistě si dokážete představit, jak jsme vypadali a kde všude jsme byli nahozeni od bahna. Jak tak Bart chodil po vlaku a kontroval, jestli jsou všichni v pořádku a relativně v suchu, tak se mu tam posmívali dva výrostci ve věku tak dvaceti let. Každý z nás by jejich hihňání a komentáře přešel mlčením nebo jiným peprným komentářem, ale to náš náčelník ne… Ten pouze přišel, pohladil je po hlavě, mile se na ně usmál a podotkl, že je má taky rád. Kdybych se nechal inspirovat u našich „nejlepších“ zpravodajců, tak za tohle máš, Barte, palec nahoru.

A jaké je z celé výpravy ponaučení? Připravte se, že pokud jedou na výpravu i členi, tak se jede za každého počasí. Přece nebudete větší bábovky než oni.