Přečtěte si více o dobrodružství Sinuheta a Egyptské říše.

Den první
Ihned poté, co jsme na svých šlapadlech připuli po Nilu do Vesetu, hlavního města Egypta – největší, nejmocnější a nejbohatší říše známého světa, přivítal nás Sinuhet, syn Senmutův, lékař působící ve čtvrti chudých, a doporučil nám, abychom si zde postavili lepenice z bahna a rákosu. Rovněž jsme se dozvěděli, že faraón Amenhotep III. je již několik dní těžce nemocen, modlili jsme se proto k bohu Amonovi, faraónovu otci, za Amenhotepovo zdraví.

Ještě téhož dne večer byl však do zlatého domu faraónova povolán Ptahor, královský otvírač lebek, aby vykonal svou práci. Ptahor s sebou přivedl do královského paláce také Sinuheta jakožto svého pomocníka a otevřel panovníkovu lebku. Kromě faraóna a několika hodnostářů jsme poprvé spatřili rovněž Amenhotepa IV. – faraónova nástupce. Podle dávných tradic a příkazu představeného královské pečeti nesměl do rána nikdo z nás opustit královský palác, ať už se měl faraón uzdravit nebo zemřít.

Den druhý
V pět hodin ráno, s východem slunce, jsme se dozvěděli, že Amenhotep III. zemřel a připojil se ke svému otci na jeho pouti ve slunečním voze. Sledovali jsme Amenhotepa IV., jak se jde modlit do pouště. V paláci potkal Sinuheta a přikázal mu, aby jej doprovázel. Amenhotep IV. poklekl obrácen k vycházejícímu slunci a začal provolávat slávu svému novému bohu – Atonovi. Když do následníka trůnu Aton vstoupil, svalil se Čtvrtý Amenhotep na zem a začal se po celém těle třást. Sinuhet chytil jeho končetiny, aby si budoucí faraón nezpůsobil žádné zranění. V tu chvíli z pouště vyšel statný muž nesoucí kopí a následující před ním letícího krahujce. Představil se jako Haremheb a pomohl Sinuhetovi odnést Amenhotepovo bezvládné tělo zpět do paláce. Haremheb byl synem chydých zemědělců, bylo mu však předpovězeno, že jednoho dne bude velet zástupům, a proto se vydal do hlavního města, Vesetu, aby se dal k armádě.

Po pár hodinách spánku jsme pokračovali ve stavbě svých lepenic. V půli dne proběhla korunovace, při níž Amenhotep IV. oznámil, že přijal nového boha. A tak se stalo, že se po mnoha generacích, kdy královyká rodina uctívala Amona, stal hlavním bohem Aton. Amenhotep („Amon je spokojen“) přijal nové trůnní jméhno, Achnaton, znamenající „miláček Atonův“.

Den třetí
Jakožto řádní egyptští občané i my jsme se museli rozhodnout, jaké si zvolit povolání, jak se uživit. Někteří se po vzoru Sinuheta dali na dráhu lékaře, jiné zlákal pohodlný život písařů a část se i přes odstrašující historky zmrzačeného veterána Antefa, kdysi válečného hrdiny v dobyvačných válkách Thutmose III., dozhodla býti vojáky.

Celý třetí den byl proto zasvěcen studiu, tréninku a výcviku. Večer se konal táborový oheň, u něhož byly uděleny dvě přezdívky a několik coupů.

Den čtvrtý a pátý
Haremheb, jenž se stal Sinuhetovým přítelem, povýšil v egyptské armádě a stal se vyšším důstojníkem. Byl však velmi znechucen mladými vojevůdci, kteří za své pozice vděčili bohatým a vlivným příbuzným a řešili pouze to, zda mají stát od faraóna nalevo či napravo. Pramálo se starali o okolní země a jejich záměry. Sám Haremheb se kvůli vojenským povinnostem nikam vypravit nemohl, proto přemluvil Sinuheta, aby se vydal na cesty a navštívil další země.

Každá družina prozkoumala jinou zemi.
Babylónii vládl mladý král Burnaburiáš, který si ještě musel na bradu připínat umělý vous. Babylóňané byli především obchodníky a pronajímali si velikou armádu, jíž udržovali v říši pořádek. Od Babylóňanů nicméně žádné nebezpečí nehrozilo, neboť jediné, po čem král Burnaburiáš toužil, byla jedna z faraónových dcer nebo jakákoli jiná Egypťanka, o níž by mohl prohlašovat, že je faraónovou dcerou.

Říše Mitannu fungovala sice jako samostatná země, ale od válečného tažení Thutmose III. byla závislá na Egyptě a dlouhá léta od něj dostávala zlato a válečné vozy, aby tvořila jakýsi štít proti pouštním kmenům a jiným hrozbám. V poslední době ovšem egyptská podpora ochabla. Mitannci se potýkali se zásadním problémem. Chetité, obyvatelé říse Chatti, sousedící s Mitannu na severozápadě, posouvali hraniční kameny mezi oběma zeměmi. Když se jim v tom pokusil někdo zabránit, usekli mu nohy a říkali, ať si běží stěžovat faraónovi. Uřezávali pohraničním strážím na čele kůži, kterou přetahovali přes oči a smáli se jim, že nevidí na přesouvání hraničních kamenů. Chetité, tento krutý národ, objevili v zemi nový kov – železo, které dokázali těžit, zpracovávat a vyrábět z něj zbraně. Ty byly schopné překonat i nejlepší měděné sekery. Najali zbrojíře z mnoha zemí a z jejich dílen se ozývaly rány kladiv celý den a celou noc.

Po návratu do Vesetu jsme byli svědky toho, jak se Amonovi kněží, ztrativší svou moc, bez vědomí faraóna radili o vyzbrojení armády, aby zabránili chetitské hrozbě. Když se to dozvěděl faraón, rozhodl se svrhnout Amona, jehož kněží jednali bez vědomí faraónova, jehož kněží bohatli z obětí darovaných Amonovi chudými lidmi. Svrhnout Amona, boha, jenž podporoval násilí. Svrhnout Amona, boha falešného. Faraón se rozhodl strhnout Amonovy sochy, zničit jeho obrazy a vymazat jeho jméno ze všech nápisů. Amonovy chrámy však byly velmi dobře opevněné, většinu z nich obklopovaly hrady bráněné chrámovými strážci a obléhání by mohlo trvat mnoho dní.

V hrobce Thutmose II. se však podle všech informací nacházela mapa obsahující tajné vchody do několika Amonových chrámů. Právě tuto mapu jsme se vydali v noci hledat.