Za chladného rána dne 20. 11. se scházela nějaká banda pod hodinama na nádru. Tož jsem si řek, že se přidám, páč vypadali, že valí někam na čundr. No a vono taky že jó! Akorát neměli s sebou nic na zahřátí, akorát furt jakýsi čaje v termoskách. Pak vlezli ještě ke všemu do šaliny místo do vlaku (i lístky nakópený, mě jímala fantas!) a vodkodrcali na Semál, vodkaď se převalili na nádr v Krpolu, kde čekal už vytopené busák. Jenže ouha, lidí jak ve frontě na maso. Tož jsme kópili lupeně a ďuchmali se uprostřed mezi baťohama. Ještěže jsme jeli jen půl hodiny, páč bych to už asi dál nevydržel jaký tam bylo horko. Vyskočili jsme v Milonicích a hnedkaj hledali modrou značku.

Včíl nás vedla mezi barákama na kraj vesnice do štílové rokle se skalkama, potokem a jen jedním mostkem (kerej jsme nakonec skoro nevyužili). No a pak dál už to nebyla taková romantika, páč všude samý blatisko a haluze poházený po štrádě. Ňákej kořeň se tam vyvrátil do blata, jen to čvachtlo, tak jsme ho museli tahat z toho nadělení. Jó a ta svinská modrá značka se najednou ztratila a my zůstali kdesi v lese dočista mimo cestu. Ta vedla až po vršku toho děsnýho hangu. Po ní jsme pěkně dokvačili až na další, širší cestu, ale o to bohatší blatem. Byla na ní obří kaluž, kterou jsme prokopli ven do škarpy pod obří vývrat. Zanedlouho jsme vytvořili nový jezírko pod kořenama teho buku. Ale to naše kalvárie skončila. Už jsme stanuli na temeni hřebene a na pevné cestě. Na jednom rozcestí jsme potkali starýho známýho Juru Dittricha, kerej nám radil, jak jít dál. Okolo byly úchvatný blatiska, který vokusil nejvíc Vojta K., kerýmu jsme lovili i jednu botu vcuclou do plastickýho blata.

Naše cesta se kroutila zalesněným terénem, až se na ni napojila červená značka, což bylo dobrý znamení, tady jsme to už znali. U altánku jsme si zahráli klasickou schovku, pak nás vyrušili jiní čundráci, keří hned frčeli dělat polívku, hnedle vodevírali tuzemáček… tak jsme radši šli, abych jim tam neudělal těm klukům skautskejm (nebo tak ňák si říkali) ještě ostudu. Na svážnici byla další kaluž, jenjen ji prokopnout do prudkýho svahu pod ní. Jeden takovej chytrák těm klukům názorně ukazoval urychlenou erozi nebo co (já jsem teda viděl jen jak teče kalná voda a vymílá písek, teda, jo, ale jen tak mezi náma). Ovšem pak nám příroda ukázala svou vlídnou tvářičku, zasvitlo slunko a z křáku vyběhl mufloní beran se třema ovcama (fešandy). Přešli jsme dvě údolíčka a posbírali několik velkých třísek z buků do chaty na topení. Okolní bukáčovej les jak vyšité z Pána prstenů byl dost dodělané od vichřice. Lesáci si s tím už dali tu prácu, ale po lese zbyly jen hromady haluzí a pařezů. Ale jen zapomenuté špalek jak hora jsme svalili do strže pod náma (to byly fofry). No a za chvilku jsme už byli v chatě. Taková hezká bódička, teplo tam bylo, i takový jen přítmí od svíček…

Měl jsem ale tak betelné hlad, že jsem zmákl celou svačinu vod mamči a ještě jsem tam komusi cosi vypomohl zlikvidovat. Během hodování se smráklo a byla skoro úplná tma. Jen měsíc v úplňku visel nad temnejma siluetama smrků a modřínů a halil se do zlověstně tmavejch par… To byl signál pro ty mouly, aby šli ven špacírovat. Já jsem si šel radši prohlídnout novou kadiboudu (člověk nikdy neví, co ho potká). Sotva jsme zašli do toho černýho, tichýho lesa, objevily se na stromech světla a uslyšel jsem ňáký divný hlasy. Kolena se mně klepaly jak vozembouch a zubiska cvakaly jak singrovka. Nó, ale tihlecti skauti do toho šli curyk, tak jsem se nenechal zastrašit a taky do toho šel po hlavě. To doslova, když se mně jakási pitomá ostružina omotala kolem škrábů. Šlo o to ukrást světýlka duší mrtvejm strážcům starýho etruskýho hřbitova na předměstí Říma. Byli docela vostří (a hladoví), ale vobrali jsme je, kurňa, o všecko, hehé! Pak jsme se vymotali do chaty, kde už voněla večeře. Ten jejich kuchař zmákl celkem betelné chálec, takže se nakonec všecko zežralo a bylo dobře. Po večeři si vyčistit kelcny (kdy jsem to naposledy dělal…) a řešili nějaký svoje skautský záležitosti jako zákony a hesla a pozdravy, že jsem nevěděl, kde mě dřív hlava stojí. Ale poznal jsem, že jsou to hoši správní a poctiví a s takovejma lidima se kamošim moc rád. Ale jeden ten jejich týpek furt vykládal jakýsi blbiny, až jsem i já poznal, že je to nevychovanec a kazisvět. Ale stačilo jedno slovo toho jejich předsedy nebo jak si říkal … a byli jak pěny!

No a když nazrál svalit se na kavalec, tak to všichni provedli s takovou vervou, až vyběhli všechny myši polekaný všema ďůrama v baráku. A zdály se nám pěkný sny, hlavně o holkách a uzeninách.

Ráno jsme uslyšeli neznámý hlasy. To se na nás přijeli podívat dva staří a zcestovalí trempíci. Jeden si vodvedl našeho kuchaře (a ten se už nevrátil) a druhej se přisomřil na snídaňu. Venku panovalo počasí dost na pytel, ale alespoň nekrápalo, tož jsme si šli zahrát pořádnou šiškovou bitvu. Ti jejich Ježci si vybrali moc fikaný místo – opevnili se za obřím vývratem smrku, kdežto Mravenci si udělali jen kolečko z klacků někde na mezi. No a já, jakožto host a plonkovní člen, jsem si udělal svoje hnízdo, do kterýho když mně někdo vlezl (chraň ho bože), tak jsem hrál s nima. Ale já jsem se taky bránil a moje střely byly dalekonosný a vražedný. Ale musim říct, když jsem pomáhal dobývat Mravencům ježčí hrádek, vrátil jsem se do svejch klukovskejch let a mydlil jsem to tam jak cigáni horký vdolky. Ježci se nedali, získali mě na svou stranu, zatlačili jsme na Mravence a jejich tvrz padla dobyta. V druhým kole se jim podařilo najmout moji osobu a Ježci byli rozmetáni a odejiti z tohoto mrzkého světa. Okolo nás všude kapala voda, proudila mlha a lítaly šišky, prostě bitva jak ze středověku. Ale každé bojovník se musí jít jednou nachálovat a taky každá bitva jednou skončí, tož jsme si podali ruky, páč to dopadlo šul nul a šli si naprat břucha. Teplá polívka s chlebem bodla jak nic. No a pak jsme si jen hodili ruksaky a pálili dolů do dolin podhorských. Cesta probíhala poměrně fádně, jednou jsme sbírali houby (hlíva ústřičná) a jednou hráli u rumovýho altánku schovku. No a pak sešup do Lipůvky na přepchanej busák.

Když jsme přijeli do Brna, ani se mně nechtělo věřit, že tady bejvám a chodim do hokny, když v lese je blaze a klídek…

Ze své chabé paměti vytahal a moudrama okořenil

bratr Ruda

Ehm, děkujeme jadrnému projevu Rudy a tady je ještě bodování:
1. Martin (38 b); 2. Táda (28 b); 3. Vojta K. (22 b); 4. Dingo (17 b); 5.–7. Ondra, Vojta P., Vojta O. (12 b)

Omluveni: Eda, Lukášek, Kryštof, Franta, Bořek, Vítek, Jonáš, Matěj, Honza, Mates, Lukáš