K velké nelibosti některých z v Doubravici nad Svitavou nedobrovolně vystoupivších Traperů, kterým však nakonec nezbylo nic jiného než zavřít pusu a šlapat do kopce, pokračovala Vlčata vlakem až do Boskovic. Podle předpovědi pršet buď mělo, anebo nemělo, takže nikdo nevěděl, co od temné oblohy nad hlavou očekávat.

Poté, co se Trapeři vysápali až na Doubravický hrad – náznaky valů a příkopů porostlé mladým lesíkem – dozvěděli se následující:

Lidská společnost se v důsledku všeho možného i nemožného rozpadla. Příroda se jala uklízet. Nejmodernější a nejodolnější výtvory vyspělé civilizace – ač je to k nevíře, dokonce i Doubravický hrad – podlehly zkáze. Skauti nejsou jediní, kteří díky svým dovednostem přežili. Jsou však jediní, kteří díky svým morálním hodnotám mohou v nastalé situaci zjednat pořádek.

Po velkolepém úvodu přišla o něco méně velkolepá kontrola vybavení, při níž se zjistilo, že nikdo nic nemá. Šátky a uzlovačky se nejspíš rozložily spolu s civilizací.

Les –> zbytky asfaltky –> neznačená cesta lesem spojující červenou a zelenou značku. Zde je potřeba ocenit, o jak skvělou zkratku se jednalo. Byla to totiž poslední zkratka sobotního dne, která se povedla.

Při konci zkratky stála základna ozbrojených loupežníků, kteří bezbranné přeživší okrádali o zásoby. Aby Trapeři mohli zásoby rozdělit mezi potřebné, museli nechyceni proniknout do zlodějského opevnění. Když už byli lupiči zcela oloupení, strhla se o proviant roztržka mezi oběma družinami. Konflikt však nikam nevedl, a tak všichni společně pokračovali divočinou dál na sever.

Na výše položené plošině každá družina zbudovala baterii vysílačů a přijímačů pro případný kontakt se záchranu hledajícími a elektronikou vybavenými lidmi. Čím početnější skupina je, tím větší má šanci přežít. Díky snaze získat co nejvíce individuí právě na svou stranu se následující minuty nesly ve znamení likvidace konkurenčních antén. Až byla všechna zařízení navzdory důmyslnému umístění – potok, kopřivy a tak podobně – zničena a nebylo již o co bojovat, nastal čas na sestup Kamenným žlebem.

V troskách města, dříve známého jako Boskovice, nemělo smysl se zdržovat. Přišel čas na výstup k vodní nádrži, kde si každý jednotlivec mohl podle jednoduchého algoritmu (2 vody => 1 obilí, 2 obilí => 1 mouka) zajistit potravu pro nadcházející dny.

Obcházení přehrady ze severní strany se zdálo příliš zdlouhavé. Problém měla vyřešit zkratka číslo dvě začínající na hrázi nádrže a ústící o něco více na jih a o něco méně na západ, než by se komukoli líbilo. Výhodou přidaných kilometrů byla exkurze podél jihozápadního pobřeží a překonávání dvou přítoků přes chatrné lávky – popravdě spíš ztrouchnivělé, kluzké, úzké klády.

Bez dalšího zdržování se výprava prohnala ruinami Vratíkova a Okrouhlé a započala sestup k Višňovému potoku. Teprve tehdy vyšlo najevo, že právě nalezené místo není místem, kde se má nocovat. Trapeři se nacházeli o jeden potok jižněji, než by si byli přáli. Ale nedalo se nic dělat. Museli do kopce na druhé straně údolí, tentokrát doprovázeni rudo‑oranžovým západem slunce. Když vykoukly obrysy kořeneckých domů, pardon, vlastně trosek bývalé vsi Kořenec, přišla třetí zkratka motivovaná touhou dostat se k troskám co nejdříve. Vedla přes bývalou louku, bývalé pole a byla by dokonalá, kdyby neskončila na bývalém soukromém pozemku. Uprostřed rozvalin čekala Vlčata.

Po strategické poradě oba oddíly zamířily dále na sever. To už slunce zalezlo a nastala tma. Stačilo naposled slézt z kopce a najít Sokola s rozdělaným ohněm. Z běžných večerních stereotypů, k nimž patří například Shortyho pes pojídající hladovým lidem špekáčky, stojí za zmínku snad jen táborový oheň, tentokrát méně formální (obzvlášť na konci).

Ráno byl k vidění vskutku výjimečný úkaz: Trapeři spali až do budíčku a nikdo z nich nedělal bugr. Po náročném putování bylo třeba se trochu šetřit. Každá družina v okolí ze speciálních značek alespoň nachystala záchranné trasy pro navigaci přeživších, po čemž se všichni vrhli na pečení dříve vyprodukované mouky.

S plnými žaludky zbývalo již jen utišení hladu duševního. Co naplat, že se společnost zhroutila, i tak by si lidé měli udržovat nějaké povědomí o historii a kultuře, aby se z nich nestala pouhá zvířata. Všichni, kdo až doposud přežili, proto byli nahnáni do poškozeného archivu, aby jej doplnili svými vědomostmi. Většinou chyběly odpovědi na bytostně důležité a fundamentální otázky typu: „Co je zač ten kruh s rohy nacházející se ve znacích oddílu a střediska?“ nebo „Jaký je význam názvu 54. oddílu?“ Jen ojediněle byly k dispozici odpovědi, u nichž chyběly otázky: „Čtyřicet dva.“ Doplněné údaje se zdály být uspokojivé, pro další generace tak zůstala zachována řada užitečných informací.

V těchto krušných dnech se nevyplatí dlouho zdržovat na jednom místě. Při pobytu (který je méně krátký než dostatečně krátký pobyt) skupiny (která je méně malá než dostatečně malá skupina) savců (kteří jsou méně drobní než dostatečně drobní savci) na území (které je méně velké než dostatečně velké území) navíc dojde (méně pomalu než dostatečně pomalu) k vyčerpání přírodních zdrojů. Protože všechny radioaktivní houby, které rozmarná Matka Příroda z rozvernosti rozházela po celém pralese, již byly vysbírány, vyrazila celá tlupa na západ prozkoumat trosky železniční stanice poblíž bývalé vsi Šebetov.