Na srazu jsem poněkud nevěřícně zíral na pouhá tři Vlčata – Dinga, Martina a Tádu. Nikdo jiný neměl zájem o poslední bitvu a návrat do vlasti? K tomu přihlíželi ještě kmenoví rádci Tyr a Kirk, kteří si od toho slibovali to samé, co já – možný návrat do otroctví. Nicméně jsme se vměstnali do autobusu a nechali se odvézti do Měřína u Velkého Meziříčí. Cesta vstříc náruči smrti začala…

Stezka vedla polem po mezi přímo až do krásné vesničky Chlumek, kde se těžil v 50. letech živec. Na kraji jeteliny jsme si dali po stoupání v doznívající horkosti dne přestávku, po níž jsme pokračovali na kraj hlubokého hvozdu, který se táhne až k Třebíči. Na mírném návrší jsme si ve výšce 605 m postavili přístřešek. U ohníčku jsme pak poklábosili, opekli svačinky a zkrátka se zabývali záležitostmi světskými. Před spaním ještě následovala noční procházka džunglí a přepad tábořiště, kdy jsme se neslyšeni proplížili až na několik kroků od hlídaného přístřešku.

Ráno nás vzbudili komáři a nás rádce, popravdě řečeno, naši tři chalánci, kteří brzo – nebrzo počli otevírat zobáčky o půl sedmé ráno. Ale však jsme taky zčerstva vstali, najedli se, sbalili přístřechy a v 8 hodin vyrazili na cestu. Sotva jsme vylezli z lesa na louku, začalo pršet. Naštěstí se jednalo jen o pár přeháněk, to horší bylo teprve večer… Po cestě jsme si zahráli pár her, udělali si ohníček jen ze smůly, pozorovali tisíce mladých žabek na první pouti světem a kochali se obřími douglaskami u prvorepublikového sanatoria Zátiší. Když jsme vylezli z lesa, otevřela se před námi úchvatná scenérie – kotlina řeky Jihlavy mezi hradem Rokštejnem a Třebíčí ležela celá před náma ohraničena ježatými vrcholky u Brtnice, Okříšek a Klučova. Ve vsi Kouty (opravdu Kout) jsme zdupali rozvernou vybíjenou místní louku, ožďobali třešeň a nabrali vodu. Poprvé za výpravu jsme začali znatelně klesat, protože před námi ležel jeden z moravských veletoků – řeka Jihlava. V hlubokém a zalesněném údolíčku jsme ztratili značku, ale cestu jsme si jako praví zálesáci udělali sami a u toho našli jednoho obřího hřiba pravého dubového (klobouk asi 20 cm v průměru). Údolí nás vyhodilo do dědinky Dolní Smrčné, kde jsme se pocvičili v přechodu hrazdy nad potokem. Pak stačilo přeběhnout vršek a hleď! – hrad Rokštejn, ojedinělý dvojhrad, se před námi majestátně tyčil. Za těch 14 let, co zde byla Vlčata naposledy, byl poměrně hezky zrekonstruován (a pokračuje to dodnes), takže nám to nedalo a zahráli jsme si hru „najdi a chyť rádce“, kteří se schovávali po všem možných čertech na hradě. Taky nám tu Martin při obědě ukázal, jak umí dobře házet hnijící hruškou (no, spadla jen kousek od nás). Asi po hodině, protože jsme ještě obědvali, jsme se odebrali do Panské Lhoty. Po cestě se však zvlněná studená fronta rozhodla opět trucovat a začalo lít jak z konve. V pláštěnkách jsme špacírovali až k hájence Černé lesy, kde jsme párkrát byli na Vánoce nebo Velikonoce na výpravě. Déšť byl opravdu neodbytný, proto jsme rychle vyhledali místo na přístřešky (pod hustými větvemi smrků se spalo hezky) a rozdělali oheň. Při pečení buřtů jsme docela ohřáli a vysušili, takže jsme byli zráli vsunouti se do spacáků. Někteří usnuli za minutu, já až za dvě…

Spali jsme jedenáct hodin a dva bojovníky jsem dokonce musel budit, třetí si vážil ticha a Tyrova důstojného odfukování. Teploměr ukazoval 8°C a bylo jasno. Kirk mezitím založil znovu oheň a chlapci čistili své chrupy. Snídaně byla poněkud netradiční – mlíko a lupínky, kuličky a zrní a bůhvíco, ale bylo to dobrý a sytý. Slunko svítilo jak v úkole a po důkladném zahlazení stop pobytu jsme vyrazili dobýt hradisko Střeliště. V Radoníně, poddanské vsi, jsme si napumpovali vodu. To už slušně pařilo. Když jsme došli k hradu, naši průvodci se nám vysmáli, že jsme se nechali nalákat do pasti a že jsme obklíčeni. Holt smola, ale pro elitní tým bojovníků trochu moc malá. Avšak obrana hradu byla přece jen dost silná a dlouho zasypávala střelami naše chrabré bojovníky. Úsilí se však neminulo účinkem a když padly dva oddíly lukostřelců, hrad byl napaden i zevnitř. Bitva s posledním oddílem byla obzvláště zuřivá, střely létaly všude dokola, odrážely se od země, stromů, hradeb. Ale obránci již umdlévali pod náporem přesily a klesali pod množstvím střel. Umírající velitel pak prozradil, kde je schován poklad. Zatímco duchové honili naše dva hrdiny, třetí (Dingo) se nenápadně vytratil a vyčmuchal poklad pod balvany u hradního můstku. Cesta domů byla volná, césar samotný udělil udatným Vlkům záruku bezpečné cesty. Ta trvala až do Okříšek. Ještě jsme se zastavili na třešních a pádili ječmenem na vlak.

Závěrem už jen dodávám, že si Dingo 19. 6. ve 14:35 hod. na nádraží v Okříškách splnil jednu z největších ozdob Vlčat – Zlatou stopu. Martin si splnil Stříbrnou stopu a do konce zlaté mu chybí 12 bodů. Martine, bojuj až do konce! Táda zatím maká na Stříbrné stopě, přejeme hodně zdaru. Očekáváme, že si kluci svoje stopy splní na táboře.

Všichni zúčastnění dostávají do bodování speciální odměnu za výdrž a snahu – 20 bodů.

Vyhlášení výsledků celoročního bodování proběhne na táboře.