Úvodem bych krátce uvedl, že zápis ze Zimního tábora, který se chystáte přečíst, je mozaikou jednotlivých zápisů vybraných autorů, jejichž díla byla vzhledem k jejich kvalitám vybrána pro reprezentativní zviditelnění. Zápisy jsou autentická hlášení – „vojenské protokoly“, které se psaly každý večer za předešlý den, abychom mohli zaznamenat veškeré dění toho dne, noční akce pak nevyjímaje. Máte tedy šanci přečíst si hlášení vojáků Hvězdné pěchoty z planety Klendathu – a to: Vita, Rolfa, Cahira, Kryštofa Davídka, Kuby Daňka a Rosti a souhrnné hlášení o přesunu na planetu Zemi (tedy o 6. a 7. dni) od seržanta Duvala, který dohlížel na naše chrabré muže.
Přeji tedy příjemné čtení a pro úplnost konstatuji, že autentické texty autorů si redakce dovolila oprostit od hrubých pravopisných chyb, ale jinak do osobitého projevu autorů nezasahovala.
Vyrazili jsme na horskou základnu pražských skautů v osadě Černá říčka, jež je protékána stejnojmennou bystřinou. Chata je situována na východní úbočí Jizerských hor, které v okolí dosahují svými žulovými masivy běžných výšek 800 – 1100 m n. m. Nejvyšší bod tohoto horstva – Smrk (1124 m) se nachází asi 20 km od osady. Srovnatelně vysoká hora Jizera (1122 m) se tyčí již jen 10 km západně od chaty. Samotná základna je usazena do mělkého, ale rychle se zahlubujícího údolí Černé říčky, která pramení asi 1 km nad osadou na svahu masivu Zámků (1002 m). Nejbližším městem je zde Desná s osadou Dolní Polubný (540 m n. m.) v kotlině řek Černé a Bílé Desné, které se ve městě stékají a tvoří řeku Desnou. Na Černé Desné je vybudována přehrada Souš, která je 20 m hluboká a přes 2 km dlouhá. Využití je jako zdroj pitné vody. Hladina nádrže je ve výšce 765 m. Okolní kopce jsou souvisle zalesněny smrky, buky, modříny a jeřáby.
První den
Sraz byl skoro jako vždycky na hlavasu (hlavní nádraží města Brna). Můj taťka nás tam odvezl, protože jsme měli hodně věcí (např. lyže, běžky a baťohy). Nejdřív nás tam bylo málo, ale pak přišli další lidi. Až jsme se odebrali na vlak, museli nějací vedoucí (včetně mého bratra) koupit lístky na vlak. První vlak byl klasický s kupéčkama (bylo to Eurocity – pozn.red.), měli jsme jen jedno kupéčko, ve kterém byl jen jeden člověk. Na první přestupování jsme měli jen 5 minut, v pohodě jsme to stihli. Druhý vlak sice neměl kupéčka, ale zato byl hodně moderní (vždycky hlásili, že záchod je obsazený). Myslím, že jsme seděli s jedním mužem či ženou. Třetí vlak byl podle mě hodně starý (stejně starý jako předchozí – pozn.red.), ale zato hodně směšný, protože když Spok nebo Ondra řekli nějakou blbost (což říkají hodně), tak se slečna, která seděla u nás, začla smát. Poslední přestup byl horor. 3 minuty, jenom 3 minuty jsme měli na přestup. Vedle nás seděl starý chlap, který měl pod sedadlem pivo (a další měl v koši).
Velká zima nastala, když nám Darwin (můj kamoš) řekl, že půjdem 1,5 km do kopce s baťohama a s běžkama. Nejdřív jsme museli přejít přes obrovské závěje sněhu. Už od začátku jsme viděli obrovský kopec, na který jsme se měli dostat. Velká únava na nás přišla ve 2/3 kopce. Přes velkou námahu jsme se tam dostali (já nejspíš druhý). Velká chata s dvěma patry se na nás dívala, jako by nás nenáviděla. Chtěli jsme vstoupit, ale byla ukázka na tábor. Astap (můj bratr) předváděl generála Vorošilova a Gibbs majora Stavjaňu. Řekli nám, že jsme pěšáci ve výcviku a že jsme na základně Černá říčka, která je postavena na planetě brouků (brouci ohrožují naši planetu). Pak nám řekli, že se máme přihlásit u vojáka ve výslužbě (to byl Thufir). Potom jsme si měli vybalit (ve druhém poschodí).
Všechny hry a povinnosti nám vysvětlili večer. Měli jsme si vybrat mezi třema povoláníma (bojovník, inženýr a medik). Každé povolání mělo před večeří ověřovací zkoušky. Já jsem chtěl být bojovník. Všichni jsme pak byli rozděleni do tří skupin. V každé skupině bylo 6 lidí a jeden vůdce (po vůdci byl jeho zástupce). Moje skupina se jmenovala NEXUS. Po večeři nám vysvětlovali další hry. Kolem 22‑té hodiny byla večerka, ale někteří z nás (včetně mě) jsme byli byli vzhůru až do 0 hod. (půlnoc :D). Až jsem usl, tak jsem přemýšlel o tom, co budem dělat příští den.
Kryštof Davídek
22.2. jsme v 7.00 měli sraz. V 7.45 jsme vyjeli rychlíkem do Kolína. Odtam jsme jeli do Mladé Boleslavi. Potom jsme dojeli do Tanvaldu. Naše konečná zastávka byl Dolní Polubný. Potom jsme šli do kopce a v mírnějším kopci jsme měli přestávku. Potom jsme došli k nenápadné odbočce a od té už to byl jen kousek. U chaty nás přivítali dva vojáci, kteří nám řekli, ať se u úředníka zapíšeme a navrchu vybalíme. Potom nás rozdělili do skupin a vysvětlili nám hru, kterou budeme hrát každý večer. Potom jsme si měli připravit tanec pro generála a svoji vlajku. Potom jsme hráli tu hru a potom přišel major. A potom byla večerka.
Rosťa
Nejlepší hláška v hlášeních z 1. dne: „Pro informaci, pozdě v noci dorazil Flint. Ne že by to někoho zajímalo, my jsme si toho stejně nikdo nevšiml.“ (Rolf)
Druhý den
Ráno jsme vstali normálně brzo. Potom jsme se museli převléct do zeleného oblečení. To zrovna moc nemám, ale to je jedno. Mně se nelíbilo, jak na nás řvali. Na rozcvičce bylo veselo. Potom jsme šli do chaty. V chatě jsme se oblíkli na lyžování na Černé říčce (sjezdovky – pozn.red.). Koupili jsme si lístek na celý den do 16.30. Celou dobu sněžilo. Docela jsem se vysekal. Až jsme se vrátili do chaty, museli jsme zachraňovat našeho informátora před hromadou brouků. A donesli jsme ho až do chaty. Potom jsme šli na večeři – měli jsme polívku a rizoto. Potom jsme šli spát. Moc dobře se mi spalo, ale zákon schválnosti napovídá, že nás museli vzbudit. Šli jsme kousek od chaty. Tam se na nás vrhlo strašně moc brouků. Všechny jsme je pozabíjeli a šli jsme si do chaty lehnout. Naštěstí až do rána.
Kuba Daněk
Ráno nás probudili hlasitým křikem a šli jsme na rozcvičku. Já teda ne, protože jsem byl služba. Nejdřív je seřvali, „že kde mají uniformy“ a pak konečně šli na rozcvičku. Na snídani jsme měli rohlíky s marmeládou. Po snídani jsme se oblékli a rozdělili na sjezdaře a běžkaře. Já jsem jel s běžkařema. Mysleli jsme si, že se dál rozdělíme na dvě skupiny, ale nakonec jsme jeli všichni společně. Vyjeli jsme směrem na přehradu Souš, od které jsme pokračovali dosti těžkým terénem k protržené přehradě, která se provalila v roce 1916 (18.9.). Kousek od ní je začátek štoly, která měla odvádět přebytečnou vodu z té protržené přehrady do vodní nádrže Souš. Dále jsme pokračovali k Mariánskohorským boudám (844 m), od kterých jsme valili do Mariánských hor, kde se Tyr válel ve velkých haldách sněhu. Odtud jsme sjeli do Albrechtic, odkud jsme šupli do Desné a pak pěšky do chaty.
Na večeři byla gulášová polévka a rizoto. Než jsme šli konečně spát, Darwin nám ještě chvíli četl a šli jsme na kutě. Asi za hodinu nás probudili a šli jsme zabíjet brouky, kteří metali střely a ohnivé koule. Ještě před tím, než jsme šli spát, tak jsme plánovali útok na „Mozek“, druh brouka, kterej je hrozně důležitej.
Cahir
Nejlepší hláška 2.dne: „Samozřejmě jsme všichni měli promočenou bundu, ale ti, kteří si bundu dali do sušícího pokoje (včetně mě), ji měli docela suchou.“
Třetí den
Probuzení do třetího dne nebylo obzvlášť příjemné. Při pokusu rozepnout si spacák jsem ucítil velkou bolest v pravém rameni, která mi bránila téměř v jakémkoliv pohybu. Tato skutečnost mi na náladě rozhodně nepřidala. Poté, co jsem se rozhlédl po místnosti a spatřil ty unavené, otrávené a nevyspalé tváře, jsem usoudil, že ostatní jsou na tom s náladou docela podobně jako já.
Po rozvičce a snídani jsme se začali všichni připravovat na to, že strávíme dalšího půldne venku. Jedni se připravovali na lyže a další na běžky. Já jsem patřil k těm běžkařům. Po zhruba 30‑minutových přípravách, kdy se všichni převlíkali, napouštěli si čaj do termosek a voskovali lyže, jsme konečně mohli vyrazit. Cíl naší cesty byla chata Jizerka. Po dlouhé a namáhavé cestě podél železniční trati (ozubnice) jsme tam dorazili. Na Jizerce jsme si dali pauzu na oběd. Všichni jsme se rozjeli domů. Cesta zpět byla o dost jednodušší a rychlejší než cesta tam. Bylo to pořád z kopce, takže jsme byli asi po hodině doma. Když jsme se vrátili, všichni se převlíkli do suchého oblečení a vyrazili jsme budovat bunkry a zákopy, které nám měly pomáhat při přepadení konvoje, jenž měl projíždět trasou, o které už jsme věděli předem. Cíl tohoto přepadení bylo zlikvidovat Mozek, bez kterého by byli brouci bezmocní. Dostavěli jsme bunkry, generál je zkontroloval a pak jsme všichni zalezli a čekali. Konvoj se dostavil záhy, s výkřikem majora jsme se vyvalili ze zákopů a zahájili palbu. Nějakých pár minut potom už jsme slavili vítězství a trousili jsme se zpět do chaty.
Vito
Čtvrtý den
„VHŮM, VHŮM“ duněl alarm – budíček ráno, když jsme vstávali. „Měli jsme jet domů, proč je teda budíček?“ ptali se všichni. Major nám to záhy vysvětlil. Před základnou se našla krev. Tudíž jsme sledovali krvavou stopu a našli dvě mrtvá těla, kterým se na obličeji zjevoval mrtvolný škleb. Generál touto zprávou nebyl nadšen a hned po hygieně a snídani si nás nechal nastoupit. Tam nám navíc sdělil, že se blíží velká skupina brouků a míří směrem k nám. Proto jsme záhy začali dostavovat načatou pevnost, která byla u naší základny. Po vydatném obědě jsme dostali laserovou munici a počkali na příchod hmyzáků. Bylo jich opravdu hodně, z větší části však byla jejich armáda tvořena pozemními cíli. Generál umístil regenerační přístroj doprostřed základny k svojí helmě a vzdálil se. Nechal zde pouze majora. Díky naší pevnosti a četnosti střel se brouci nedostali dál než k našim hradbám. Pak v jednom momentě nastal zlom. Jeden obrovský brouk, který měl podobnou hlavu jako náš generál, se vrhl na hradby a sám je probořil. Záhy na to se brouci vyrojili z tajného tunelu, který sami postavili. „Chraňte průlom!“ slyšel jsem řvát majora. Já byl v ten moment na věži. Tam bylo zle pro útok z týlu, a proto jsem zůstal nechráněn. Záhy k nám dopadla kyselina jednoho brouka. Zabrní to a já se tak tak dostal k medikcentru. Vtom se objevil obrovský nechutný hmyzák, čapl helmu, která byla regenerátorem a utekl. „Krade helmu!“ slyšel jsem. Bylo však pozdě. Bez oživovadla jsme se museli stáhnout do vnitřní pevnosti, kde jsme byli za chvilku poraženi. „Ústup!!“ zavelel major hlasem, který dokázal popohnat mrtvoly (doslova). Záhy poté nás seřval generál a my jsme šli (většinou) poníženi do základny.
Rolf
Nejlepší hlášky 4.dne: „Generál si (překvapivě) přivstal a začal nás komandovat již v brzkých ranních hodinách.“ (Spok)
„Bitva byla jako hovado, krev tekla jako hovado, všechno bylo jako hovado, hovado, hovado,… (ještě 8x hovado – pozn.red.)“ (Kryštof)
„Chvíli to vypadalo, jako kdyby měl generál normální srdce, nebo jako by dával najevo své city. Najednou začal generál řvát…“ (Vito)
Pátý den
Ráno nás probudili hodně hlasitě a vyhnali na rozcvičku. Šli jsme i s generálem. Byl asi slepej nebo nějakej nemocnej. Cestou proti nám projel major na ski‑bobu a ani nepozdravil; o kousek dál jsme našli jednoho oběšenýho vojáka, bylo teda jasný, že to má na svědomí major. Ještě jsme se trochu proběhli a šli zpět do chaty. Když jsme došli k chatě, přitáhl akorát Darwin našeho nejlepšího letce mrtvého. Generál z toho byl „na prášky“. Na běžky jsme šli všichni povinně. Šli jsme na Jizerku tou cestou, jak jsme šli naposled v opačném směru – tj. přes Horní Polubný. Dále jsme pokračovali k bunkru a po Jezdecké cestě (tato část cesty byla na Jizerské lyžařské magistrále). Po chvíli jsme se odpojili a jeli do sedla pod Zámky, odkud jsme pokračovali po úzké neprošlapané cestě (po modré). Potom už jen s kopce kolem Nýčových domků a po už známé cestě šup domů.
Přijeli jsme dost brzo, a tak jsme šli opravovat naše stavby ze sněhu, aby byly opraveny. Venku jsme byli až do tmy (do večeře). Na večeři byla hrachovka. Po večeři si nás generál svolal a řekl „někdo mezi námi je zrádce, teď všichni napíšou na papír jméno toho, o kom si myslíte, že je zrádce“. Po chvíli se rozčílil a řval „co to je! Samý major Gibbs, major Gibbs! Pojďte se se mnou podívat do jeho pokoje“ Vešli jsme a nachytali ho, jak někoho zabil. Jak nás uviděl, vyskočil z okna a už jsme ho nechytli. Snad zítra! Všichni jsme byli unavení, tak jsme šli spát. Darwin nám jako obvykle četl. Napsal to opravdu hezky. Dobrou noc.
Cahir
Šestý den
Ráno se muselo setsakra brzo vstávat, páč brouci byli za humnama a generál zase celej auf. Všechny šarže před jeho propalujícím a neklidným pohledem uhýbaly a bezmyšlenkovitě žmoulaly štítky čepic, o nižších vojácích ani nemluvě. Tajná policie byla dnes taky poněkud zamlklá a sem tam na nás vrhl někdo od ní plachej a jako by omluvnej úsměv. Dokonce jsme vynechali rozcvičku, protože nám už bude v boji prdlajs platná, a vyrazili jako správní pěšáci. Snídani samozřejmě každej zhltal, takovej byl fofr. Bojový týmy nejprve zachytily vysílání, který jim dávalo příkaz hlásit se u důstojníka na základně. Ten byl poněkud rozrušen, ale přesto podal spolehlivý rozkazy a rady. Na mapě byly vyznačeny místa, kde se vyskytovaly skupiny brouků, jenžto bylo třeba zničit. Major byl bůhví kde, asi zase něco kutil s pavoučkama a muškama v podkroví (beztak je divnej). Celkem bylo nalezeno šest míst s brouky, ale těm se podařilo vždy upláchnout, avšak za cenu jistých ztrát. Každej tým odešel z tohoto boje s novejma, cennejma zkušenostma. Pěchota urazila něco přes deset kilometrů (přes osady Černá říčka, Nýčovy domky a Horní Polubný) a dostala se do výšky až 850 m n. m.
Ponurý a kalný nebe slibovalo zlý události. A taky že jo. Sotva jsme vytáhli paty z baráku, hned se sem nakvartýrovali brouci a celý nám to tam zaneřádili, neřádi. Naše posvátná, spanilá, pseudogotická pevnost byla pošpiněna jejich… no, víte čím. Byla celá pošplíchaná zelenou a oranžovou. To nás fakt dohřálo. Měli jste vidět ty jejich ksichty – jaký mají jenom brouci – když jsme tam přišli a zamířili na ně desítky hlavní. Prali jsme to do nich hlava nehlava, ale voni byli dost houževnatí a často nám dávali taky co proto. Medik je u nás nejlíp placená práce. Pokusy o obklíčení pevnosti skončily několikrát totálním fiaskem, až po několikáté se nám soustředěným útokem podařilo dostat se k hradbám naší milované pevnosti. A brouci? Cosi si furt huhňali pod fousa. Asi jsme jim nasadili brouka do hlavy. Už jsme s nima ztratili dost trpělivosti, a tak nehledě na šťastný zážitky s Ferdou Mravencem a Karafiátovejma Broučkama jsme jim pořádně zvedli mandle. To byl hotovej tanec svatýho Víta. Vytřepali jsme z nich jejich bídný duše. Poslední přeživší hmyzouni byli počastováni obzvlášť zuřivejma výpadama a ranama. Jeden třeba dostal zároveň do hlavy a do zad, že se sesypal, jako by ho podťali. Jeho soused zase zůstal viset z hradeb hlavou dolů (a ještě ke všemu na zádech). Major se náhle vynořil uprostřed mrtvol a vrhl se nenávistně na svý bývalý chlapy. Tak konečně, měli jsme zrádce jako na talíři! Nepříčetní muži ho roztrhli jak herina. Byl zajat a čekal na svůj poslední soud. Slavnostně jsme stanuli v domovský pevnosti a skoro již líbali její stěny, kdyby nebyly tak děsivě potřísněný vod těch mizerů. Jenže ti už to měli za sebou.
Večer jsme vyčerpali poslední suroviny, udělali poslední komploty a nahrabali takovejch euráčů, že jsme si z nich mohli udělat papírový čepice. Jenže! Po večeři přišla dražba pochutin a na co jsme využili svoje penízky? Zas jen na to, abychom ukojili zcela základní pudy – hlad a spokojenost z nasycení. Dražbu trochu kazil vysoký důstojník, jež si zahrál na spekulatéra a nutil nás vybraný pamlsky silně předražovat. Ovšem, peníze nejsou všechno. Když je člověk najezenej a spokojenej, jsou mu prachy akorát tak šumafuk. Takže tímto slavnostně končim. Jo ale počkat! Nesmíme zapomenout na to, že byli ještě vyznamenáni vojáci Rolf, Vito, Cahir a Kuba Daněk za svoje chrabrý činy a za nejlepší výsledky. Jo a já jsem byl povýšenej, hehe. No a aby toho nebylo málo, major Stavjaňa byl popraven ranou do zátylku. Tím skončily všechny hrůzy a násilnosti, který nám nedovolovaly pořádně spát. Tak ale teďka už teda fakt končim.
Seržant Marcel Duval, 5.divize
Nejlepší hláška 6.dne: „Hmaumumfbuhuhuhýý!!“ (Kryštof dostal záchvat smíchu s plnou pusou špaget)
Sedmý den
Poslední den našeho pobytu nadešel. Některých z nás se zmocnila melancholie, ať už to bylo z důvodu, že míříme do Brna, nebo proto, že budeme nejbližších několik hodin poklízet chatu. Po časném budíčku jsme zahájili kvapné balení. I snídaně byla dosti brzo. Protože se profláklo, že někdo odebíral potají z vojenského skladu oplatky, nařídilo Velení dojíst jídla ze včerejška. Nikdo se totiž nepřiznal. Asi to ještě udělali brouci. Ovšem snídaně nám tak jako tak chutnala a posilnila nás na rozsáhlý úklid. Odpadové pytle se plnily závratnou rychlostí, vysavač nezahálel a zbylé ruce rovnaly, skládaly a čistily, co bylo třeba, až se z nich kouřilo. Kolem desáté byla chata takzvaně v pucu. Naposledy byl vydán trest za hraní na místní klavír v pracovní době, fásly se svačiny na dlouho cestu a vykonali jsme poslední focení, jak jinak než v naší skvostné pevnosti. Venku poletoval sníh, ale brzy se udělalo slunečno a čepice s rukavicemi bylo lze odložit.
Dali jsme sbohem okolní tiché a krásné přírodě a vyšli po silnici k nádraží. S kopce se jde opravdu líp. Po silnici už tekl potůček z tajícího sněhu a dole ve vesnici už tálo všechno. Na nádraží jsme taky naposledy prošli zapadanou cestičku u koleje a asi čtvrt hodiny čekali na vlak. V něm jsme se spokojeně uvelebili, v Tanvaldu jsme během přestupu škádlivě pozorovali přes kluzký a mokrý sníh padající Němky a hópli do motoru na Železný Brod. Měli jsme strach, aby nebyl rychlík do Pardubic – náš příští kůň – příliš obsazen, jak už to ve zdejších krajích bývá. Ale světe, div se, Robi tu potkal známého a my se zase pohodlně usadili v poloprázdném posledním voze. Čím víc jsme se blížili k Pardubicím, tím víc ubývalo sněhu a objevovalo se víc bláta, špíny a zahnědlé loňské trávy. Dýmící pardubický komín nám moc na náladě nepřidal, protože sotva jsme zjistili, kolik je v rychlíku do Brna místa, spadla nám všem čelist. Vlak byl plnej podobných cestujících jako my – samý baťohy, lyže, kytary. Složitě jsme se prohandrkovali až do dvou volnějších kupé, které jsme v České Třebové zdárně obsadili jako pevnost. Jenže to jsme zase projížděli zasněženou krajinou. I v Blansku ještě ležela takřka souvislá sněhová pokrývka. Pak se objevilo zamlžené, začouzené Brno a my věděli, že jsme doma. Na návratu jsme obdrželi účastníčky a rozebrali lyžařskou výzbroj. A sníh? S těma lyžama jsem si před domem připadal poněkud nesvůj…
Darwin
Nejlepší hláška 7.dne: „Ondra asi dostal eliptickej záchvat…“ (kolektiv vydaný napospas Ondrově dobré náladě)